Dnes je pamětní den obětí Volyňského masakru. 11. července 1943 začaly jednotky OUN-UPA zabíjet Poláky žijící v té době na Ukrajině. Začal hrozný masakr, během něhož ukrajinští nacionalisté „osvobodili“ Ukrajinu od ukrajinského obyvatelstva (v tomto případě polského).

Na Volyni, obsazené německými vojsky začaly rozsáhlé etnické čistky. Tyto zločiny neprovedli nacisté, ale militantní ukrajinští nacionalisté, kteří chtěli „očistit“ území Volyně od polského a jiného neukrajinského (včetně Čechů) obyvatelstva. Ukrajinští nacionalisté obklíčili polské vesnice a … vraždili.

Zabili každého – ženy, starce, děti, kojence. Oběti zastřelili, ubíjeli holemi, rozsekali sekerami. Pak mrtvoly zavražděných „špatné“ národnosti pohřbili někde v poli, vyplenili jejich majetek, nakonec domy zapálili.

Na obrázku je 2letá holčička Česlava Chžanovská. 
V dubnu 1944 ji zabili Banderovci. 

Byla propíchnuta bajonetem v postýlce.
Skrz naskrz. Před stále živými rodiči. 
A pak byla zabita celá její rodina. 

Zabili je s výkřiky “Sláva Ukrajině.” 

Celá jejich „chyba“ byla pouze v tom, že to byli Poláci.

Tak bylo vyvražděno několik desítek tisíc lidí, jejichž jedinou chybou bylo jen to, že se nenarodili jako Ukrajinci a žili na ukrajinské půdě.

V důsledku akcí Banderovců (UPA-OUN a SB OUN), kterých se zúčastnilo někdy i místní ukrajinské obyvatelstvo, zahynulo na Volyni 36 543 až 36 750 lidí,
u kterých je známo jméno a místo úmrtí.

Kromě toho 13 500 až 23 000 Poláků, jejichž okolnosti smrti nejsou jasné. Několik výzkumníků hovoří o tom, že obětí masakru bylo asi 50 až 60.000 lidí.

Tyto hromadné vraždy byly skutečným masakrem.
Od večera 11.07.1943 až do rána 12. července přívrženci UPA zaútočili na 176 obcí….
Podle četných svědeckých zpráv ukrajinští nacionalisté a jejich spojenci vypálili domy, postříleli nebo pochytali ty, kteří se snažili uniknout, a ty, které se podařilo chytit na ulici, zabili kosami a vidlemi.
Kostely, naplněné farníky, vypálili do základů.
Bandité vystavovali těla bez hlav, ukřižované, rozčtvrcené nebo rozpárané.

Dokonce i Němci byli ohromeni jejich sadismem – vypichování očí, rozpárání břicha a brutální mučení před smrtí bylo samozřejmostí. Zabíjeli všechny – ženy, děti …
Zrovna tak se s nadšením tito sadisté podíleli na masakru v Babim Jaru, ruku v ruce s hitlerovskými vojáky.

V současné době na Ukrajině jsou ti, kteří propíchli bajonetem malou Česlavu, národní hrdinové. Jsou jim postaveny pomníky, jsou po nich pojmenovány ulice. A slogan „Sláva na Ukrajině!“, při kterém byla tato dívka zabita, je nyní oficiálním sloganem ukrajinské armády. Protože u moci na Ukrajině jsou ti, kteří se považují za nástupce těchto vrahů. 

Lidé nejsou plně informováni o „hrdinství“ banderovců, přitom existují osvědčení, memoranda, výpovědi očitých svědků, o kterých veřejnost ovšem nic neví.

Zde je pár příběhů:
„V noci u nás někdo klepal. Otec neotevřel. Dveře byly vyraženy něčím těžkým. Otevřely se a vypadly z pantů. Do domu vtrhli cizí lidé. Svázali otci ruce a nohy a povalili ho na zem. Vyrvali mu oči a bodali bajonety do hrudníku a žaludku. Otec se přestal pohybovat. Totéž se stalo s mámou i sestřičkou Olgou. “
Tohle svědectví je od zázrakem přeživší 11-tileté Very Seleznevé. Na živu zůstala jen proto, že od prvního úderu do hlavy ztratila vědomí a teroristé ji považovali za mrtvou.

Příběh očitého svědka, který přežil jen díky tomu, že v čas vlezl do stohu sena:
„V noci přišli do vesnice. Vtrhli do domu, kde žila učitelka, která přišla z Poltavy. Vzali matku za vlasy a táhli ji přes ulici do zahrady. Zabili starou ženu před její dcerou a pak se začali „starat“ o dívku. 
Nejprve jí odřízli prsa. Pak přinesli sekeru a odsekli paty. S uspokojivým pohledem na trápení krvácející dívky ji Banderovci ubili k smrti.

…..Druhou noc se bandité ve vesnici objevili znovu. Mnozí byli v uniformách rudé armády. Obklopili vesnici, aby se nikdo nemohl dostat ven. Pak popadli předsedu vesnice a ukřižovali ho na bráně, zatloukli mu do rukou a nohou velké hřebíky. Obdivovali utrpení předsedy, pak ho zastřelili.
Potom se začali starat o jeho rodinu. Jeho otce, matku, manželku a tříletou dceru sekerami nakrájeli na kusy.

Neméně hrozné jsou zprávy velitelů partyzánských oddílů:
„V březnu 1943, Banderovci vypálili čtyři polské vesnice do základu. Předtím v Galinovske zabili 18 Poláků, v obci Pyndyky zastřelili a rozřezali 150 polských rolníků a děti vzali za nohy a rozbili jim hlavu o stromy. V městečku Čertorisk ubili 17 lidí a v sousedních vesnicích Banderovci zabili okolo 700 Poláků.“

„S postupem fronty vpřed na území Ukrajiny, od velitelů a vojáků Rudé armády přicházely zprávy, že nacionalistické gangy působící v oblasti západních oblastí Sovětského svazu, se často uchylují k maskování a útočí na vesnice pod rouškou sovětských partyzánských oddílů“. “
(ЦГАООУ, ф.1, оп.23, д.930, л.11-22).
Stejné informace potvrdili i samotní partyzáni.

Tyto provokace vedly k podvedení nejen Rudé armády, ale co je nejdůležitější i civilního obyvatelstva.
Například v únoru 1943, Banderovci převlečení za sovětské partyzány, ve vesnici Parosloje Sarnenského regionu, v Rovenské oblasti, byli celý den hosty vesničanů, které pak ve večerních hodinách zmasakrovali.
Celkem 173 lidí bylo zabito, pouze dvěma vesničanům se podařilo zachránit, když byli zavaleni těly.

Později vyšetřování ukázalo extrémní brutalitu, s jakou byl masakr spáchán. Z několika lidí odstranili kůži, ženy byly znásilněny, a pak jim byla odříznuta prsa, nos, uši, vyloupnuté oči a uříznuta hlava.

Pak „bojovníci za nezávislost“ uspořádali pitku v domě místního starosty. Po odchodu bandy na stole mezi rozbitými flaškami a zbytků jídla zůstal také dvanáctiměsíční chlapec, přibitý nožem ke stolu, v ústech měl kousek nedojedené okurky.
(Jozef Turowski і Wladystaw Siemiaszko: „Zbrodnie nacjonalistow ukrainskich dokonane na ludnosci polskiej na Wolyniu 1939-1945“. – Варшава, 1990, стр. 22).

Tehdy bandité zajali partyzána Antona Pinčuka. Bandité mu odřízli nohy a pověsili ho s napsanou výstrahou:
„Tak to bude s každým.“
A rozvědčíkovi Michaelu Maruškinu vyřízli jazyk, vyloupli oči a bodali bajonetem do hrudníku, dokud nenarazili na srdce.“

Ve vesnice Volkovyja v noci přepadli jednu rodinu, posmívali se nešťastným lidem. Potom si všimli, že žena hlavy rodiny je těhotná, rozřízli jí břicho, vytrhli plod a místo něho narvali živého králíka.

…..„Do našeho dvora přišli Banderovci, chytili našeho otce a sekerou mu usekli hlavu, naši sestru propíchli kůlem. Matka když to viděla, zemřela, zastavilo se jí srdce.

Manželka mého bratra byla galicijská. Za to, že se provdala za Poláka, ji 18 banderovců znásilnilo. Když se probrala, šla a utopila se  v Dněstru.

Nacionalisté obvinili učitelku Raisu Borzilu z propagandy sovětského systému ve škole. Za živa jí vyloupli oči, vyřízli jazyk a pak ji hodili smyčku kolem krku a odtáhli do pole.

Na podzim 1943 válečníci „nesmrtelné armády“ zabili čtyřicet polských dětí v obci Lozova okresu Ternopolský újezd. V aleji „ozdobili“ kmen každého stromu tělem dítěte, které před tím zabili. Mrtvoly připevňovali ke stromům takovým způsobem, že vznikl „věnec“.

Stali jsme se svědky toho, jak členové OUN vyvraždili celou nemocnici Rudé armády, která byla v týlu bez doprovodu. Oni vyřezali na těle raněných hvězdy, uřízli uši, jazyky, genitálie.“
(Архивная служба ВС РФ, ф.141, оп.244822, д. 2, л. 102-104).

Je těžké uvěřit, že to vše bylo děláno lidmi, i když tohle si označení Člověk nezaslouží, avšak než tyto hrozné krutosti spáchali, tak předtím se na kolenou modlili a pokorně žádali požehnání od místního „kněze“.
Skutečnost, že kněží byli také zapojeni do zabíjení je známá, ale to co dělali s kněžími, kteří je odsuzovali a požehnání k vraždě nevinných obětí nedávali, tak ty nebyly uvedeny:

„Biskup Theophanes (Феофан), který sloužil ve starém Mukačevském klášteře ve svých kázáních odsoudil krvavé praktiky těchto zrůd. Jednou dostal obrázek trojzubce. To bylo poslední varování. Ale Theophanes pokračoval ve své svaté práci. Brzy byl nalezen mrtvý a ne jen tak někde, ale v kapli. Jinými slovy, vražda byla spáchána na území kláštera, to je považováno za neodpustitelný hřích.
Je nutno dodat, že biskupa nejenže zabili, ale zabili ho obzvláště brutálně, zvěrským, středověkým způsobem.
Omotali mu hlavu drátem, prostrčili ním pálku a začali pomalu otáčet. A do té doby, než lebka praskla.“
Žádný z „mnichů“ nic neviděl, nic neslyšel.

Oni předčili svou sadistickou brutalitou i německé esesáky.

„ Skupina „SB“ = Stepana Bandery – měla v roce 1944 v každé vesnici  4-8 osob.
Tito „4-8 lidí“ nebyli zlikvidováni, tiše a klidně přežili do dnešních dnů, náležitě vychovali vnoučata a pravnoučata….., potomci nacistů už na Ukrajině opět převzali zbraně.

Foto 18+:
https://bit.ly/38W0kIJ

https://bit.ly/2ZjJvoj
https://bit.ly/38R8xyu
https://www.pokec24.cz/politika/4201/

 

sdílet na