Pomáhat Italům, Francouzům? Už jsme solidární dost, připomněla Ilona Švihlíková, kam z Česka mizí peníze a proč
ROZHOVOR Ekonomka Ilona Švihlíková se vyjádřila k plánu hospodářské obnovy pro konavirem zasažené země, který navrhuje německá kancléřka Angela Merkelová s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Z plánu by většina peněz zamířila k jižním ekonomikám eurozóny, které se potácejí v problémech již řadu let. Z celkového objemu 500 miliard eur by pak Česko mělo získat 19,2 miliardy eur.
„Nám nemusí nikdo pomáhat, pomohli bychom si sami,
a to obzvláště tehdy, pokud by nám v ‚naší‘ ekonomice
ještě něco patřilo,“
odmítá plán Švihlíková s tím, že jižním státům by „nejvíc pomohlo, kdyby nebyly v eurozóně“. Naznačuje též, co může být důvodem, proč EU narychlo s fondem obnovy přichází.
Angela Merkelová a Emmanuel Macron navrhují vytvořit evropský program v rozsahu 500 miliard eur (13,8 bilionu korun) na hospodářskou obnovu po koronavirové krizi. Peníze, které si EU má svým jménem půjčit na finančních trzích a které pak bude splácet v delším časovém horizontu, podle Berlína a Paříže zlepší konkurenceschopnost evropského hospodářství. Z fondu mají čerpat země a sektory nejhůře postižené pandemií. Jak se k takovému nápadu z dílny Merkelové a Macrona stavíte?
Nejdříve trochu ke kontextu tohoto návrhu. Od začátku vzniku měnové unie je jasné, že eurozóna stojí a to ještě chabě, na jedné noze. To je monetární politika, kterou má na starosti Evropská centrální banka.
Fiskální noha, tedy sladěná daňová politika a redistribuce chybí. Od počátku se politici tvářili, že to není potřeba, přestože jak teorie o měnových uniích, tak i praxe (Československo byla měnová unie, ale i Itálie, příkladem par excellence je znovusjednocení Německa) ukazují, že udržet velmi rozdílné regiony/země u jedné měny se bez redistribuce neboli přerozdělení prostě neobejde.
Německo dlouho odmítalo jakoukoliv redistribuci (což má i své kořeny u toho znovusjednocení, které bylo mnohem nákladnější, než si tehdy Západní Němci představovali). A pak přišel rozsudek z Karlsruhe, který ohrožuje fungování té monetární politiky. Německo se následně, překvapivě, přidalo k té francouzské myšlence „fondu obnovy.“ Návrh není přijímán jednoznačně, to je potřeba říct.
Co se týče postižení pandemií, je potřeba také uvést, že Itálie byla v minulých letech Komisí nucená škrtat a přímo se jí doporučovaly škrty ve zdravotnictví.
Mohlo by se zdát, že fond tedy bude nástrojem vyjadřujícím, že měnová unie musí stát na obou nohou.
Ale obávám se, že spíš půjde o zvláštní přerozdělování za situace, kdy mezi zeměmi vesele bují daňová konkurence, nemluvě o tom, že sama eurozóna obsahuje daňové ráje, počínajíc Irskem, konče Lucemburskem a Nizozemskem.
Hlavními příjemci unijní pomoci budou nejspíše Itálie, Španělsko a Francie. Měli bychom se i my na fondu solidárně podílet?
Za zemi, z níž odtéká kvůli odlivům dividend a úroků a kvůli využívání transferových cen kolem půl bilionu Kč ročně, bych měla pocit, že vůči některým kruhům v EU jsme „solidární“ až nad míru.
V souvislosti s tímto záchranným fondem se také hovořilo o podpoře digitalizace a ekologie. Jsou to ta správná odvětví, do kterých v těžkých časech nalít prostředky, které nám ani nepatří?
Nejde jen o částku, ale také o kanály, kterými budou zdroje směřovány. To je hodně důležité, protože to určí, jestli by ty zdroje mohly pomoci restrukturalizovat třeba italskou nebo španělskou ekonomiku, nebo jestli to, jako obvykle, bude zdroj dobývání renty.
Podle rakouského kancléře Sebastiana Kurze nesmí jít o darované peníze. Kromě Rakouska se k celé věci nechce připojit ani Nizozemsko, Švédsko, či Dánsko. Premiér Andrej Babiš se rovněž k projektu staví negativně, návrh považuje za nefér. Mělo by Česko s těmito státy koordinovat odpor proti zamýšlenému fondu?
Výše uvedená čtveřice (v angličtině se jí říká „frugal four“) neodmítá fond jako takový, ale požaduje, aby šlo o půjčky. Je fakt, že Itálie, která je obtěžkána obrovským dluhovým břemenem, další půjčky opravdu nepotřebuje.
Fond obnovy se snaží vyřešit dávný rozpor EU – na jedné straně řeči o solidaritě, na straně druhé pak podporu pro volný pohyb zboží a služeb, kapitálu a lidí. Jenže ono to nejde jaksi moc dobře dohromady.
Hlavní ekonom ING Bank pro ČR Jakub Seidler zveřejnil čísla, podle kterých Česko bude v případě implementace obřího záchranného balíčku patřit do menšiny zemí, které budou čistými plátci. Končí podle vás „bohaté“ časy a přichází místo nich doba, kdy naopak bude EU natahovat ruku směrem k nám?
To je zase staré téma „čistý plátce.“ Dívat se jen na to, kdo dostává z rozpočtu EU a kdo dává, je hodně zúžený pohled. Německo vydělává na společné měně jak nikdo jiný (i když je statisticky čistým plátcem).
A koneckonců těžko bychom my jako ČR hledali konkurenci, když přijde na ty odlivy z ekonomiky.
A to rozhodně nejde o jeden rok.
Pokud budeme odmítat záchranný fond, jakým jiným způsobem bychom mohli co nejlépe pomoci jižnímu křídlu Evropské unie?
Jižnímu křídlu by nejvíc pomohlo, kdyby nebyly v eurozóně. A pokud bych měla být méně radikální, tak by jim i nám pomohlo, kdyby mohly mít vlastní průmyslovou a rozvojovou politiku a kdyby EU netolerovala daňové ráje, které kradou absolutně nesolidárně daně jiným členským zemím, tak by to pomohlo mnohem víc než nějaké fondy obnovy.
Nabízí se otázka: Kdo pomůže nám? Jsou snad Češi vůči zbytku Unie málo solidární?
Nám nemusí nikdo pomáhat, pomohli bychom si sami, a to obzvláště tehdy, pokud by nám v „naší“ ekonomice ještě něco patřilo.
Objevuje se pohled, že chystaný záchranný balíček je jakousi „koulí u nohy“ všem členským státům. Případný odchod z Unie se přijetím balíčku prý ještě ztíží. Je to tak?
Odchod z EU si teď vyzkouší Velká Británie, ale je fakt, že odchod z eurozóny je zcela neprobádaným územím. Jedním, možná i hlavním důvodem, fondu obnovy je, otupit čím dál negativnější vztah Italů vůči EU. Italům se nedivím, příjmy většiny z nich stagnují od té doby, co Itálie do eurozóny vlezla. (a EU so moc během covidové krize nepředvedla)
V souvislosti s tím se musím zeptat – nebude nám nyní v unijních hlasováních chybět dříve k mnohému skeptická Velká Británie?
Bude chybět nejen nám. On se takříkajíc „Británii za sukně“ schovával kde kdo (včetně Německa), když se mu nějaký ten bruselský návrh nelíbil a Británie to jaksi kryla.
Parlamentní listy
https://bit.ly/2TPeRjv