Nebýt staveb našich předků, boj se suchem jsme už prohráli, říká hydrolog

Hydrolog Bohumír Janský z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se svým týmem objevil před 20 lety prameny Amazonky. Je také členem Národní koalice pro řešení sucha. „Buďme vděční za přehrady postavené do roku 1990. Bez nich bychom už dávno měli velkou krizi s vodou. Možná ještě do roku 2030 z nich můžeme žít,“ říká.

Zrovna jste se vrátil z Mexika, byl jste tam na výzkumu?
Cesta souvisela s tím, že připravuji knihu o geografii Latinské Ameriky. Končila na poloostrově Yucatán, kde jsem se zabýval vodou. Yucatán je totiž světově mimořádný tím, že tam sice na povrchu žádná voda není, ale její obrovské množství teče pod zemí mezi rozsáhlými jeskynními systémy. Vynořuje se na světlo boží v takzvaných cenotách, což jsou jámy hluboké třeba 50 až 100 metrů, a na jejich dně se třpytí kolečko vody, k němuž se jde po schodech. Je to nádherně čistá voda přitékající z podzemních krasových prostor. Jsou to známé bývalé mayské studny. Staří Mayové uměli s vodou výborně hospodařit.

Škoda, že se nemůžeme inspirovat. Takové zdroje tady nemáme.
Podzemní voda nám chybí. Pouhých dvacet procent naší dnešní spotřeby vody, ať už pitné, nebo pro průmysl a zemědělství, jde z podzemních zásob. Zbytek kryjeme z povrchových vod a do budoucna to bude ještě výraznější. Předpokládám, že většinu vody budeme brát z povrchových vod, protože podzemní voda má omezené zásoby. Navíc se s ní často hospodaří neuváženě, přitom je to nejkvalitnější voda, jakou máme.

Jaké oblasti jsou u nás z hlediska nedostatečné zásoby podzemní vody nejproblematičtější?

Je to jižní polovina Čech, předprvohorní jádro českého masivu. Podzemní vody je tam velmi málo. Je pouze v puklinách, a když se začne čerpat ve větším množství, hladiny jdou rychle dolů.

A konkrétní lokality?
Hladiny podzemní vody klesají dlouhodobě na jižní Moravě. Dnes už je na tom ale hůř Vysočina, kde je velký problém znásobený kůrovcovou kalamitou. Mrtvé lesy nezadrží dost vody jako dřív a odtok bude rychlejší, což je další komplikace, která se na nás řítí. Nebudou-li lesy, problém s vodou bude větší. Nejsušší oblast Česka je však na styku Středočeského, Západočeského a Severočeského kraje: Lounsko, Rakovnicko, severní Plzeňsko, Žatecko, Podbořansko. Je to oblast, kde se ročně s výjimkou loňska od roku 2014 více vody vypaří, než naprší. Spadne do 500 milimetrů, to je strašně málo.

Tam už se však situace začíná řešit.
Začaly se stavět menší nádrže v povodí Rakovnického potoka, s dalšími se počítá v povodí Blšanky, přítoku Ohře, která už několikrát úplně vyschla. Tam se dokonce plánuje, že v případě krize se voda z Ohře bude přes tento systém převádět do Berounky. My ale hlavně musíme změnit legislativu, upozorňoval jsem na to několikrát v rámci Národního panelu pro řešení sucha. Teď se připravuje eventuální přijetí ústavního zákona o vodě.

Až tak vysoká ochrana vody? Přímo ústavním zákonem?
Je naprosto nutné. Mají ho Švýcaři, Holanďané nebo Izrael. Inspiraci máme silnou, ale jsou i velcí odpůrci z řad převážně velkých firem. Je tam například věta, že „voda je drahocenná a ničím nenahraditelná surovina“, nebo jiná, že „každý občan České republiky má nárok na pitnou vodu“. Myslím si, že tyto věty by v zákoně měly zůstat. Některým lidem z praxe se ale nelíbí, protože pokud návrh projde, stát říká, že zaručuje každému občanovi přístup k pitné vodě. Otázkou zůstává, zda můžeme také přijmout návrh, že pitná voda má přednost před vodou pro podnikatelské účely.

To se zdá logické.
V diskusi se starosty na Vysočině jsem poznal některé jejich problémy. Například vesnice má vrt na vodu, dál má svůj vrt sousední obec, která ho ale prohloubila víc a kompletně vodu stáhla. To jsou věci, které se týkají oblastí, kde jsou zpravidla pevné nepropustné horniny, například žula nebo rula, a kde je podzemní voda jen v puklinách. Jsou známy i případy, kdy velké stavební firmy odebíraly značné množství podzemní vody, a to negativně ovlivnilo jejich zásoby v regionu. Míchat beton kvalitní podzemní vodou, to je v současné době velmi problematické.

Když se vrátíme k nedostatku vody – bylo u nás někdy takové sucho jako v posledních letech?
Periody, kdy u nás bylo sucho srovnatelné se současností, nebo byly extrémy i větší, máme doložené z minulých staletí na základě nepřímých důkazů, například neúrody v zemědělství. Byly to periody třeba pětileté nebo tříleté. Z roku 1904 mám například obrázek zcela vyschlého Labe v Děčíně, kde jsou v korytě vidět jen kameny a téměř žádná voda.

Hrozí nám někde přečerpání vody? Tedy situace, kdy jí vyčerpáme víc, než se stíhá doplnit, a kdy to může podzemní zdroj značně narušit?
Ano, krizovými lokalitami jsou z tohoto pohledu právě Vysočina, ale i jižní Morava v povodí Dyje a Jevišovky a podobně, kde jsou velké zemědělské plochy. Kontinuální pokles hladiny podzemní vody je na řadě míst evidentní. Pokud se pro ekonomické účely používá hluboká podzemní voda, je to špatně, protože tyto zdroje nejkvalitnější vody se chovají velmi konzervativně. Při nadměrných spotřebách trvá jejich obnova dlouho, i desítky let. Nepomohou náhlé události typu jednotlivých dešťů, problém je, že v posledních letech je stále méně sněhu. Letos nikde zásoby vody neobohatil. Potřebujeme, aby sníh déle ležel, pomalu odtával a postupně se voda vsakovala.

Zmínil jste, že na nejsušších místech Česka se začínají stavět nádrže, které problém zmírní. Jsou větší či menší přehrady cestou, jak zvládnout sucho?
Ano. V současné době je v evidenci ministerstva zemědělství asi 47 lokalit. Problémem je však odlišný pohled ministerstva životního prostředí, které s více než polovinou navržených nádrží nesouhlasí. Setkávám se s tím na Šumavě, kde dvacet let prosazuji obnovu historických malých nádrží z počátku 19. století a máme problém se na tom s managementem Národního parku Šumava domluvit. Tyto nádrže by přitom mohly nadlepšit průtoky vody některých řek alespoň v době extrémního sucha. Když už tam jednou byly a fungovaly, proč je neobnovit?

Co je to za systém?
Jde o takzvané klauzy, malé rybníčky, které byly v Národním parku Šumava téměř 200 let. Například jen nad Modravou je osm klauz, a když sečteme jejich potenciální objemy, odpovídá to jedné menší přehradě. Všechny kdysi fungovaly, byl to propojený systém. Kdybychom tento stabilizační prvek, který zároveň přivede vodní živočichy a vodní ptactvo, obnovili, posílíme boj se suchem. Ale správci parku mají obavy z jakýchkoli aktivit v bezzásahové zóně jedna. Nemusel by se tam používat beton, jen místní materiál, žula a dřevo, tak jako tomu bylo v době jejich vzniku. Přesně tak, jak tyto hráze stavěli naši předci, takže by mohly být zakomponovány do krásné šumavské krajiny a lidé by se na ně mohli chodit dívat jako na významnou technickou památku.

Jinde tyto „rybníčky“ fungují?
Navštívil jsem klauzy i na bavorské straně Šumavy a ve všech je voda. V Krkonoších byly dokonce první klauzy už ve 12. století a celkem jich tu bývalo několik desítek.

Jaký je rozdíl v péči o vodu za socialismu a v době porevoluční?
Od 50. let do roku 1990 jsme postavili přes sto přehrad. V těch jsou tři miliardy kubíků vody. Kdybychom je neměli, už teď bychom měli velkou krizi s vodou. V Německu nám závidí Vltavskou kaskádu, bez ní bychom teď měli v dobách extrémního sucha prázdné koryto Vltavy i Labe. Buďme vděční, že jsme tyto přehrady zdědili, přibližně do roku 2030 z toho můžeme žít. Ale pak už nastane problém, pokud teploty budou stoupat tak výrazně jako v posledních pěti deseti letech. A co bude následovat? Mnohem větší výpar vody z půdy, z volné vodní hladiny i z vegetace. Vegetaci budeme potřebovat, ale budeme také řešit problém s kůrovcem zničenými lesy na Šumavě, na Vysočině či v Jeseníkách.

Jsou technická opatření tím hlavním, jak bojovat proti suchu a zadržet vodu v krajině?
Jsou jedním z pěti pilířů, které byly na Národním panelu pro sucho dohodnuty, ale nejsou na prvním místě. V první řadě je třeba udělat něco s naší krajinou, a to velmi rychle. Mířím do zemědělství. Je třeba začít s úpravou dotací jako pozitivní motivací pro zemědělce, abychom změnili systém jejich hospodaření ve prospěch zadržování vody v krajině. Existují zemědělci, kteří hospodaří na menších půdních blocích a v rámci pozemkových úprav vytvořili celou řadu vhodných prvků, přispívajících k zadržování vody a zpomalování odtoku. A pak jsou tu velcí nájemci půdy, kteří si pronajali obrovské plochy a pro zadržování vody dosud neudělali nic. Zajímají je jen peníze, k půdě nemají žádný vztah. Prostě zasejí a sklidí a „hospodaří“ jen s pomocí dotací.

Jaké to má podle vás řešení?
Musíme bezpodmínečně zadržet vodu v půdě. Takže kdo hospodaří správně, zaslouží si dotace. Pokud budou pokračovat dotace na plochu, nezmění se nic. Zemědělská půda je zpevněná, v hloubce 20-30 centimetrů totálně zhutnělá, protože zejména velcí zemědělci používají těžkou techniku, která je pro obdělávání efektivnější. Nehnojíme organickými hnojivy, protože nemáme hovězí dobytek. Do půdy jdou umělá hnojiva, která v určité hloubce vytváří krustu, což opět zabraňuje vsaku vody do podzemí.

Jaký vliv má v zadržování vody v půdě druh pěstovaných plodin?
Problém je, když se plodiny nestřídají nebo se pěstují nevhodné druhy na svažitých pozemcích. Například řepka jako taková není hlavní problém. Tím je, že se pěstuje na 16 procentech orné půdy a šestkrát sedmkrát se stříká, čímž se do vody dostává značné množství pesticidů. Pesticidy, léčiva a hormony jsou dnes ve vodě největší problém. Naše čistírny odpadních vod je neumějí odstraňovat.

Mluvil jste o pěti pilířích proti suchu. Jaká další opatření kromě nádrží a změn v zemědělství pomohou?
Z technických opatření je to takzvaná umělá infiltrace, jejímž příkladem může být Káraný. Jde o naši nejstarší vodárnu, která čerpá vodu z Jizery. Je to úžasný systém sestavený v roce 1914, v roce 1968 jsme tam vybudovali umělou infiltraci a odběr artézských vod a vodárna nyní dává každou sekundu metr a půl krychlového té nejlepší pitné vody pro Prahu. Je to geniální systém, který bychom mohli vybudovat i v jiných lokalitách.

Spočívá tedy v jímání vody?
Ano. Povrchovou vodu máme v korytě, vsakuje se do podzemí a z podzemí ji čerpáme. Nebo vyčerpáme vodu z řeky do usazovacích nádrží s pískovým ložem, skrz které voda pomalu prosakuje a poté je čerpána do vodárny. Káraný je ukázka, jak by to mohlo fungovat. Nyní se počítá s umělou infiltrací na Blšance, v Podkrušnohoří, u Nymburka, další jsou plánované u Ústí nad Orlicí a dvě na Moravě. Ve světě se umělá infiltrace používá v zemích vnějších tropů, kde půl roku prší a půl roku je sucho. Když prší, voda se nechá vsáknout do podzemí, což zabrání jejímu výparu. V tom je ta genialita. V období sucha se pak může spotřebovat.

Další věc je lesní hospodářství nebo voda ve městech, kde by situaci vylepšila výměna nepropustných povrchů za propustné. To je velké téma. Všude máme vybetonovaná parkoviště a chodníky. Když je nahradíme perforovanou zámkovou dlažbou, která umožní vodě vsak, bude to výhodné pro podzemní vodu i pro čistírny. Při přívalových deštích se do nich dostává přes kanalizační systémy nadměrné množství vody s veškerými splachy s často kontaminovaných povrchů.

Co se stane, když žádné opatření proti suchu neuděláme, když vše bude jako dnes?
Nejsem přítelem katastrofických scénářů. Myslím, že dobrá opatření už byla nastartována a jde o to, jestli ministři a vláda opravdu uskuteční, co slíbili. Pozemkový fond navíc nyní v celé republice řídí pozemkové úpravy, takže máme neopakovatelnou šanci vodu do krajiny zavést – zmenšit velké lány, vybudovat terasy a zasakovací příkopy a podobně. A budou na to dotace, stejně jako jsou na rybníky nebo na zachycování dešťové vody. Jsou připravené i na splachování záchodů zachycenou dešťovou vodou.

Je podíl spláchnuté vody opravdu tak dramatický, aby stálo za to dělat druhé stoupačky na dešťovku?
Na splachování jde obrovský objem pitné vody. Starší typy toalet spotřebují i deset litrů na jedno spláchnutí, modernější méně, ale kolikrát za den člověk splachuje… A když je velká rodina, jde o obrovské a zbytečné spotřeby. Splachování dešťovou vodou ušetří rodinám peníze. I zde je možno žádat o dotace. Dostávají je ale i firmy a továrny, které budou zachycovat vodu pro svůj technologický proces.

Jak může přispět jednotlivec?
Větší možnosti mají lidé na venkově. Každý, kdo má dům, může zachytávat dešťovou vodu do podzemní nádrže na zahradě, kam ji svede z okapů a použije ji na zalévání. Toaleta je větší problém, nádrž musí být na střeše. Ale v jižní Evropě ji mají na každém domě, už se to naučili používat.
https://bit.ly/2SQ5obt

---

---

sdílet na