Česká ekonomika v koronavirovém tunelu
Vláda vyhlásila povinné nošení roušek na veřejnosti a to přesto, že je nemůže obyvatelstvu zajistit. I tak je to poslední linie na kterou mohla ustoupit – dál už nemůže dělat skoro nic. Nemůže dělat nic, protože nehodlá sáhnout na české zlaté tele – velké podniky a korporace, které vlastně ale ani české nejsou. Nedokáže na měsíc zavřít jejich velké provozy a zarazit tak věčné cestování zaměstnanců, jejich pobyt ve společných šatnách, práci v nutné těsné blízkostí jiných osob, stravování v kancelářských kuchyňkách.
Ať se na mě pan profesor Prymula nezlobí (jeho práce si velmi vážím), ale proti viru nelze bojovat tím, že něco zkusíme, týden počkáme a pak (evidentně pozdě) zareagujeme. Jestliže mám něco regulovat, musím mít odezvu dostatečně rychlou, jinak to nefunguje. Protože odezva rychlá není musíme volit strategii jinou. Vršit na sebe logicky odvozená opatření, z nichž ovšem u některých se samozřejmě ukáže, že jsou k ničemu. Ale jak říkal jeden můj kolega na Ústavu makromolekulární chemie – jen to prostě nějak zapoj, ony ty zbytečné dráty odhoří.
Je to proto, že nám primárně nejde o týdny, ale dny a možná o hodiny. Měli bychom proto činit. Pokud si ovšem chceme zachovat tvář a nesklouznout do německého (a britského) modu, který nemá daleko k staré dobré eugenice první poloviny dvacátého století. Hezky popsáno zde. Leč nečiníme. Všichni dobře víme, že jediná dosud úspěšná strategie boje proti epidemii vede přes masové a nekompromisní omezení ekonomických aktivit hráčů zaměstnávajících v jednom místě větší počty osob. Jenže naše vláda (nebo krizový štáb, nebo kdo vlastně za to dnes odpovídá) není ani schopná zakázat přeshraniční práci. Každý den vystrkujeme do laxního Německa a Rakouska padesát tisíc panožek, na které se viry jen lepí. V Jihočeském kraji na pendlery připadá polovina nakažených koronavirem. Chápu, že část našich v cizině pracuje ve zdravotnictví. Dobře ti ať jezdí, ale ať jim zaměstnavatel zajistí testy infekčnosti. Ostatní ať zůstanou doma.
Zastavení práce ve velkých provozech na jeden měsíc může zásadně ovlivnit šíření epidemie a získat nám čas, abychom se vyzbrojili profesionálními pomůckami. Abychom improvizaci v osobním odmořování nahradili kázní a drilem. Abychom byli schopni (aspoň někoho) preventivně testovat. Pochopitelně, že lidé nemohou zůstat doma bez peněz. Automobilky, které zatím zdá se jako jediné pochopily kudy cesta nevede, budou svým nepracujícím zaměstnancům platit 70 % mzdy. Náš stát se ovšem pochlapil a zaměstnancům mimo provoz bude ze státní kasy poskytovat 80 % platu. Přál bych jim devadesát, kdyby to bylo možné. Ale ono to možné není, potřebných bude v příštích měsících ještě mnoho. Stát měl nabídnout 50 % s tím, že dvacet doplatí zaměstnavatel. Za měsíc by to státní kasu přišlo na méně než 50 miliard počítám-li s uzavřením provozů na 50 zaměstnanců vstupujících do jedné budovy jedním vchodem. A to se milý pane Babiši vyplatí, protože já myslím, že my nechceme kapitalismus, který obětuje tisíce životů našich lidí, aby si jiní udrželi na své zisky.
Osmdesát procent z platu je bohužel součástí nastupující mentality „pusťte vše“. Už kolem sebe vidíme šrotující podnikatelské mozky, které se snaží vyspekulovat, jak na lidské bídě vydělat a jak ze státu co nejvýhodněji vydojit peníze daňových poplatníků, nebo jak jim nadělat další dluhy. Firmy (a to jich prý máme třicet tisíc), které se doteď živily vyřizováním evropských dotací už roztáčejí kolečka na novém stroji a vyplňují nové formuláře. A podnikatelé, kterým vláda bezúročně půjčuje naše peníze se ještě rozčilují, že musí za půjčky ručit směnkami. Někteří z nich si asi nepamatují, že na přelomu tisíciletí jsme takovou směnku podepisovali každé úvěrující bance.
Bohužel ani blankosměnky (ani žádná jiná opatření) velkou část úvěrů poskytnutých dnes malým podnikům nezachrání a pro stát se z nich stane čistá, ale nutná ztráta, protože existence malých je nepostradatelná. Mnohem nebezpečnější je však záměr vlády poskytnout ekonomickým subjektům řádově vyšší záruky na jejich půjčky (až do výše jednoho bilionu korun a bude ještě hůř). Je to chytře vymyšlené a nepůjde o podniky malé, možná ani ne ty střední. Záruky se nepočítají do nákladů státního rozpočtu a a nikde nevytvářejí ztrátu – dokud nejsou splatné.
V nastalé krizi, která se vbrzku rozbují do nevídaných rozměrů by většina klientů žádný úvěr od bank nedostala. Snad s výjimkou Agrofertu a dalších potravinářských korporací. Ale se státní zárukou? Ať se kočky pudrujou! Ani ve slavných devadesátkách neměli ekonomičtí jestřábi takové pré. Na jejich obranu nutno říci, že i tehdy část z nich měla dobrou vůli a úvěry nesplatila prostě proto, že jim podnikání nevyšlo. Část ale prostě využila příležitost a plánovala bankroty na běžícím pásu. A učiní tak i dnes. Když je ruka Páně otevřená … Takové prostě je podnikání a podnikatelé. Někoho to může urážet, ale co naděláme. I oslavovatelé nezávislosti Tchaj-wanu a bojovníci za svobodu Tibetu dnes rádi nosí čínské roušky.
Koho ovšem můžeme a měli bychom volat k zodpovědnosti je stát, vláda, ministři a jejich úředníci. Oni mají zodpovědnost starat se o peníze, které jsme jim svěřili. Oni rozhodují o tom jaký kdo budeme mít dluh. Je třeba aby rozhodovali zodpovědně a ne přeřezávali dopředu všechna lana a vytvářet prostor pro korupci dosud nevídaných rozměrů. Musí prostě nastoupit kontrola vládních rozhodnutí. Velký prostor pro poslalnce ale i pro Milión chvilek, když už se tak hezky vloni rozcvičil.
Celá záležitost má ovšem ještě další aspekt. Většina subjektů na které jsou namířeny Babišovy bilionové záruky totiž vůbec není česká. Jejich majitelé od nás vyvážejí ročně stovky miliard místo toho aby vytvářeli ve svých podnicích rizikové fondy a připravovali je na zlé časy. Těm máme věnovat naše peníze? Bohužel ano. Ale jen v případě, že je jejich činnost nezbytně potřebná pro občany tohoto státu. A nesmí jít o žádné pofidérní záruky, ale o tvrdý, metodami rizikového kapitálu inspirovaný přístup. Převzetí nadpolovičního rozhodovacího podílu ve firmě do doby, než budou všechny státem vynaložené prostředky vráceny a záruky zrušeny. Nepomůže totiž (nikdy) nějaká expost kontrola účetních dokladů. Nutno zasáhnout když se tunel kope.
Hrozba nekontrolovatelného několikanásobného navýšení státního dluhu je naprosto aktuální. Je proto třeba rázně zamezit aby se realizovaly vize všech těch, kteří si myslí, že teď se otevřela stavidla a stát může být rozkraden až na kost. Někde k tomu nepochybně dojde. A to teprve bude konec demokracie. Neboť lid takových zemí se už nikdy nevymaní z diktátu dobráků, kteří budou vlastnit jejich dluhopisy. Je, jejich děti a jejich vnoučata budou do smrti smrťoucí dusit nesplatitelné půjčky a náhle se zvyšující úroky z nich . To skutečně chceme?
Zveřejněno v 20.3.2020 od Stanislav Vozka https://bit.ly/33CHtjW