Kdo tu vlastně dezinformuje?
Kdo tu vlastně dezinformuje? Jan Schneider o tom, kdo má zájem na tvorbě mediální hysterie
Bezpečnostní analytik Jan Schneider se pro ParlamentníListy.cz zamýšlí na tím, jakým způsobem média nakládají s šířením nového koronaviru a nad důsledky, které to přináší. A co s tím může udělat obyčejný člověk? Nahlédněte.
Člověk se nechce rouhat, zvlášť když jde o zdraví. Ale když jde o zdraví, tak zase končí legrace. A tak na jedné straně hrozí nařčení ze zlehčování závažnosti situace, kdy by na člověku mohl ulpět i stín případných úmrtí, bez jakékoliv příčinné souvislosti, ale hysterie nepracuje s logikou, právě naopak. Na druhé straně se člověk děsí z toho, že by mlčel a nepostavil se zjevné manipulaci.
Na jedné straně tedy jde do jisté míry o reálnou snahu o ochranu obyvatelstva, téměř se však ztrácející pod celosvětovou hysterií; na druhou stranu jde o péči o skutečné zdraví obyvatelstva, především duševní, od něhož se odvíjí vše ostatní.
Mediální mainstream se mění v koronastream, který nepřetržitě produkuje zběsilé zprávy, podobající se spíše zprávám poplašným (bude mít nějaký státní zástupce dostatek odvahy, aby se na to podíval z této strany?).
A jelikož jde o zprávy jednostranné, které postrádají kontext a zejména kritické vyhodnocení, neřku-li přímo oponenturu, lze je označit již za dezinformace, potažmo fejky.
Důkaz poskytla primářka mikrobiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Václava Adámková, když zcela rozbila mediální hysterii uvedením počtu obětí letošní chřipky. Vychází z toho paradoxní poznání, že kvůli koronaviru, který u nás zatím nezaznamenal žádnou oběť, již leckde nejsou k dostání mnohé potraviny – zatímco kvůli chřipce, které padlo jen od začátku letošního roku za oběť přes 40 osob, nikdo nenakoupil ani špagetku.
Člověku by se zachtělo číst konzervativní noviny, kde by první strana byla sice vyhrazena – podle mediálního zlozvyku – zprávám o koronaviru, ale byla by zcela prázdná.
Nesmírně zajímavé je srovnání titulních stran takzvaných dezinformačních webů, například Parlamentních listů či Prvních zpráv. Cosi o koronaviru je v nich na třetím či pátém pořadí, a to nikoliv kvůli důležitosti tématu samého, ale kvůli panující hysterii kolem.
Namístě je otázka, kdo tu tedy vlastně šíří dezinformace?
Ještě jednu zajímavou věc uvedla primářka Adámková, jejíž vystoupení v této době, ač je to šílené, je nutno označit jako statečné (ona by s tím asi nesouhlasila: chová se prostě jako profesionál, klobouk dolů!).
Řekla, že se bojíme neznámého, a na základě amerických katastrofických filmů očekáváme něco, co nepřijde.
Velmi přesně tu vystihla reálně škodlivý vliv toho tsunami amerických filmových exkrementů, které si na sebe neustále pouštíme, až se pro mnohé stává ustrašení přímo návykovým.
A tady se dostáváme k ústřední problematice knihy Naomi Kleinové „Šoková doktrína. Vzestup kalamitního kapitalismu“. Jádrem knihy je analýza situací, při nichž bylo využito technologie ovládnutí společnosti „šokem a bázní“.
Psychiatrické využití šoků spočívá v eliminaci pacientovy rezistence přetížením jeho vjemových a informačních kapacit. Dezorientované vědomí ztrácí rozhodovací schopnost a je připraveno přijmout předem připravený obsah. Bázeň pak pomáhá nově navozený stav mysli udržovat. Tato původně armádní doktrína útočí nejen na vojenské síly nepřítele, ale používá i kolektivní strach coby zbraň, kterou paralyzuje společnost jako celek.
A mezitím se dějí ve světě věci!
Ostošest vlády vládnou a parlamenty přijímají zákony, a když se obyvatelstvo dostane z té krize, například po tsunami, s hrůzou najednou zjistí, že už nemá kde bydlet, protože namísto jejich původní vesnice bude postaven hotel. A všechno přitom proběhlo „demokraticky“, a nikdo nic nenamítal. Pochopitelně, protože dotyční mezitím bojovali o holý život.
Co může nastat ve stínu této mediálně zhysterizované epidemie nyní?
Třeba to, že téměř bez povšimnutí proběhne agrese jednoho členského státu NATO proti jeho sousedovi, a to na jeho území, což je v zásadním rozporu s prvním článkem základní smlouvy o NATO, jímž se členské státy zavazují řešit veškeré mezinárodní spory jednáním a zdržet se byť i jen hrozby silou!
Tím se pak svět dostane do situace, kdy agresor z řad NATO může zkusit případné obranné akce napadeného souseda na jeho území vykládat jako napadení členského státu NATO a snažit se aktivovat pátý článek téže základní smlouvy o případné pomoci ostatních členských států, který ke všemu ještě prolhaní politici (včetně mnoha našich!) vykládají jako závazek, jímž ovšem v žádném případě není.
Paralela současné situace s tím, co analyzuje Naomi Kleinová, je prostě alarmující. Máme ještě další pojem, který můžeme k jejímu popisu použít. To, co se nyní děje kolem koronaviru, je zřejmou součástí hybridní války, kdy neplatí žádná pravidla, a jde jen o materiální zisky.
To se vyjevilo zcela jasně v okamžiku, kdy krátce po propuknutí epidemie ve Wu-chanu světové agentury radostně sdělovaly, jak padají čínské akcie a o kolik se propadne čínské hospodářství. Soudím, že čínská vláda nasadila taková spektakulární až drakonická opatření právě proto, aby k těmto propadům nedala záminku, leč platné to nebylo nic.
V okamžiku, kdy se šermuje se vzrůstajícími počty osob nikoliv nemocných, ale pouze nakažených koronavirem, aniž by se to srovnávalo s počty osob nemocných například chřipkou, nelze mluvit o ničem jiném, než o hanebné manipulaci strachem. Nota bene, když se příslušná čísla nevztahují k počtům obyvatel, a když se už vůbec neuvádějí počty zemřelých na jiné choroby, už o propuknutí další varianty hybridní války nemůže být žádných pochyb.
Pak se ani nelze divit vznikajícím spekulacím (nikoliv tzv. konspiračním teoriím, což je jen pejorativní nálepka, opět vyvinutá v rámci diskreditace protivníka bez konfrontace, další to instrument hybridní války).
Týkají se historické zkušenosti, že různé vojenské biolaboratoře trpí občasnými haváriemi, které se pak projevují na okolním obyvatelstvu. A že v centru Wu-chanu taková laboratoř je, nebylo zatím nikým vyvráceno. Potom je ovšem logický krůček k otázce, zda nemohlo jít o něco jiného, než o nehodu, a zda to celé není úmysl, využívající právě existenci této laboratoře, která v tom ovšem může být protentokrát zcela nevinně.
A takových spekulací lze vyrobit za večer kýbl, a slouží zase jen k ochromení dalších částí obyvatelstva.
Na každého působí něco jiného.
Co může obyvatelstvo proti této mediální manipulaci dělat? Třeba vypnout televizi. Nebo číst ta média, která člověka nezahlcují zprávami, dezinformacemi či dokonce fejky na téma koronavirus, a pátrat po tom, co důležitého zůstává skryto.
Maximálně oprášit skepsi a humor, ty skvělé středoevropské zbraně, které nejsou vlastní nikomu, kdo chtěl kdysi patřit na Východ a nyní opět na věčné časy na Západ.
Nikoliv, fanatici, jak napsal spisovatel Amos Oz, ti nemají smysl pro humor.
Takže se zkuste rozhlédnout, až vaši spolučtenáři dojdou až sem, kdo z nich se zasměje po přečtení posledního odstavce. Dozvíte se možná zajímavou věc.
O čem je ten poslední odstavec?
Nu, ten je o panu Blochovi, jak štengroval pana Lustiga.
„Poslouchaj, Lustig,“ řekl pan Bloch, „co by v týdle době radši? Bejt milionářem, nebo chytnout koronavirus?“
Pan Lustig zkrabatěl obličej, jak přemýšlel, co je zase toto za kulišárnu.
„No radši tím milionářem,“ odpověděl odevzdaně, čekaje páně Blochovu ránu z milosti.
„No viděj, jak jsou blbej,“ pointoval pan Bloch, „na koronavirus umíraj tři procenta lidí, ale z milionářů všichni!“