Foldyna ve varu: Petříček vozí peníze vymírajících Čechů rychle se množícím Afričanům.

josh-xy 29. 2. 20202. 3. 2020

Muslim znásilní mladou Češku, Hamáček nerezignuje. A schází se s chvilkařemi. ČSSD končí!

29. 2. 2020 16:47

ROZHOVOR „Odchod z ČSSD určitě neměl být mým odchodem z politiky. Právě naopak,“ říká nyní už bývalý člen a místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna. Poslední příslovečnou kapkou bylo vyjednávání členů předsednictva strany se skupinou lidí, kteří podle něj cíleně a organizovaně útočí na samotnou podstatu demokracie – rozdělení politické moci výsledkem voleb. Foldyna prohlásil, že u snahy přesunout rozhodování od volebních uren do ulice nechce být. „Je ironií politického osudu, že systém takzvaných politických neziskovek, jež byl vytvořen především ČSSD, porodil Piráty, kteří nyní novou neomarxistickou ČSSD pozřou. Je to taková roztomilá politická spravedlnost,“ vysvětlil v rozhovoru, v němž podrobně vysvětluje své důvody odchodu i to, jak politici přestávají bránit nejdůležitější hodnoty.

Odcházíte z ČSSD po třiceti letech. Odešel jste dříve, než vaše vyloučení mělo řešit zasedání předsednictva ČSSD. Proč? A chtěl jste je v uvozovkách předběhnout?

Chtěl jsem je předběhnout především proto, abych vyloučil možnost, že to na předsednictvu opět zpatlají, a že mě zas nedokážou vyloučit. Je to taková moje poslední pomoc ČSSD. Ušetřil jsem jim další ostudu. Už tak jich mají dost.

Jaké to je najednou po třiceti letech nebýt sociálním demokratem – členem strany?

Je to samozřejmě nezvyk – třicet let života se nedá jen tak hodit za hlavu. Ale tak to často chodí; aby mohlo něco začít, musí něco jiného skončit.

Kdysi jste prohlásil, že v ČSSD setrváte, dokud bude rozdílnost názorů únosná. Nadešel tedy ten okamžik?

Rozdílnost názorů byla neúnosná dlouho. Příslovečnou poslední kapkou pro mě asi bylo vyjednávání členů předsednictva se skupinou lidí, kteří cíleně a organizovaně útočí na samotnou podstatu demokracie, tedy na systém, kdy se politická moc v zemi distribuuje na základě výsledku svobodných voleb. Když jsem pochopil, že ono jednání není jakési selhání několika jedinců, ale postoj celého vedení ČSSD, tak bylo víceméně jasné, že v takové straně už nemůžu zůstat. Demokracii pokládám, přes všechny její chyby, za nejlepší způsob vládnutí a u snahy přesunout rozhodování od volebních uren do ulic opravdu nechci být.

„Očekával jsem to, Jaroslav Foldyna se reálně s ČSSD rozešel již dávno, teď to zformalizoval,“ řekl pro Právo předseda sociálních demokratů Jan Hamáček. Má pravdu?

S ideály ČSSD se rozešlo její současné vedení, nikoli já. Já jsem pořád stejný.

I tak jste vydržel přes rozdílnost názorů celkem dlouho. Ustál jste těsně i pokus vás z ČSSD vyloučit. Co vás motivovalo zůstat?

Pořád jsem si myslel, že něco dokážu změnit. Dnes jsem už ale pochopil, že současná ČSSD je nereformovatelná.

„Je zřejmé, že mé názory se zásadně liší od názorů některých mých kolegů, a že současná sociální demokracie nemá už nic společného s původní stranou, kterou jsem pomáhal v roce 1989 obnovovat. Místo, aby ČSSD zastávala zájmy poctivého a pracujícího občana, převtělila se do role hlasatele nejvyššího dobra, jak sám sebe neomarxismus označuje. Nenechme se však mýlit; tato ideologie je z hlediska svých skutečných cílů ještě odpornější, než totalitní ideologie. Zdá se, že občan si to začíná uvědomovat a podle toho se chová ve volbách,“ odpověděl jste mi jednou v rozhovoru. Platí to stále? Je sociální demokracie podle vás hlasatel nejvyššího dobra? Jak se to projevuje?

Samozřejmě, že to platí pořád. Zásadní rozdíl je jen ve vnější prezentaci. Nacisté si vytáhli na stožár vlajku s lebkou a zkříženými hnáty, neomarxisté vlajku s holubicí míru. Jinak ale dělají prakticky totéž s tím, že rozdílné jsou jen cíle jejich nenávisti. Nacisté, ve jménu nadřazenosti vlastní rasy, hodlali zotročit či vyhladit lidi v cizích zemích. Neomarxisté, ve jménu nadřazenosti cizích ras, hodlají zotročit, či vyhladit lidi v zemích vlastních. Každý ať posoudí sám, co je zavrženíhodnější… Můžu to ilustrovat na malém příkladu. Když ministr Petříček rozhazuje v Africe stamilióny, tak se tváří jako představitel nejvyššího dobra a jako kazatel nejvyšší morálky. Ve skutečnosti však rozhazuje peníze, které byly, pod pohrůžkou násilí, protože daně nikdo neplatí dobrovolně, sebrány českým dělníkům, řemeslníkům, prodavačkám, nebo třeba programátorům. Jde o peníze lidí, jejichž životní podmínky jsou dnes takové, že vymírají. Pořád slyšíme, že se máme nejlépe, jak jsme se kdy měli, což ale, podle všeho, není pravda. Je přece známo, že každý živý organismus má dva základní pudy – přežít a rozmnožit se – a když jsou k tomu příhodné podmínky, tak to také dělá. Z toho, že vymíráme, se ale dá soudit, že naše životní podmínky jsou natolik nevyhovující, že neděláme základní věc, která je vlastní všem živým organismům.

A ministr Petříček místo toho, aby přemýšlel, kde je chyba, tak vozí peníze odíraných, vystresovaných a vymírajících Čechů rychle se množícím Afričanům, aby se množili ještě rychleji a aby vymírající Češi ještě rychleji vymírali. Neumím si pomoci, ale žádné dobro na tom nevidím. Já bych radši, když už se ty peníze českým daňovým poplatníkům seberou, aby byly použity také v jejich prospěch. A když si vedle sebe postavíme zvýšení porodnosti v Africe a udržení nemocnice v Rumburku, tak já hlasuji pro Rumburk. Jenže, „pomoc v Africe“ asi zní současné ČSSD vznešeněji, než „pomoc v Rumburku.“ Neomarxismus usiluje o likvidaci vlastního obyvatelstva a tím je odpornější, než všechny dosavadní totalitní ideologie.

Další příklad? Vzpomeňte si, co se stalo, když na severu Čech migrující Afričan zbil, okradl a znásilnil místní mladou dívku, skoro ještě dítě. V zemi, která není nakažena neomarxismem, by ministr vnitra vystoupil před lidi a řekl by: Protože jsem vám dlouhodobě tvrdil, že něco takového u nás nehrozí, ale ono se to stalo, tak okamžitě odstupuji.“ Možná by také řekl: Sice jsem tvrdil, že u nás nic takového nehrozí, ale nyní se ukázalo, že jsem se mýlil. Všem, a především té dívce a jejím blízkým, se proto hluboce omlouvám a slibuji, že učiním veškerá opatření, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo. Co se ale stalo u nás? Ministr vnitra vystoupil a řekl, že policie bude monitorovat sociální sítě a že jestli někdo bude mít k tomu znásilnění nějaké blbé řeči, tak jej nechá zavřít.

Už jsme zase zpátky v době, kdy lidé něco jiného říkají doma a něco jiného na veřejnosti, aby neměli problémy. Je pravdou, že zatím se političtí vězni nevěší, jako v padesátých letech nebo za Protektorátu. Dnes se političtí odpůrci, zlikvidují „jenom“ společensky, profesně a ekonomicky, a pak už se někde pod mostem pověsí sami. „Odborníci“ z ČSSD si pro umlčování nepohodlných názorů dokonce vymysleli zvláštní termín. Je jím „předsudečná nenávist“ a dá se do něj vměstnat prakticky cokoli. Co dodat? Pro dnešní „elity“ jsou lidé této země dobří jen k tomu, aby je odíraly, vyhrožovaly jim a dělaly na nich své sociální experimenty.

Jaké experimenty máte na mysli?

To je téma na samostatný a obsáhlý text. Zkráceně jde o popření veškerých pravidel a zvyklostí, jež byly utvářeny stovky či tisíce let. Jde o likvidaci našich kořenů, jde o likvidaci všeho, na čem jsme vznikli a co západní civilizaci dovedlo k její svobodě a prosperitě. Jde o zavedení chaosu, bídy a násilí, to vše cynicky zaštítěné v současnosti zcela překroucenými, až zkarikovanými pojmy, jako je například tolerance či solidarita. To je stručné shrnutí neomarxistické kulturní revoluce, k jejímž hlavním nositelům dnes bohužel patří právě ČSSD.

Kdybych měl uvést konkrétní příklady, tak se podívejme třeba na práva žen a agendu, která se na tomto pojmu vytvořila. Každý soudný člověk ví, že v naší společnosti ženy nijak diskriminované nejsou a jediné, co je může limitovat, je jejich odlišnost od mužů. I muži jsou však v mnohém limitováni svojí odlišností od žen a je to tak v pořádku. Takto je přece limitován každý lidský jedinec, protože se každý rodíme s nějakými dispozicemi. Tento přirozený stav věcí ale nijak nebrání různým organizacím vznášet další a další požadavky tentokrát už ve smyslu pozitivní diskriminace, tedy ve vytváření nespravedlnosti. Popírání odlišností mezi muži a ženami a snaha jednu skupinu systematicky diskriminovat tak, jak to chce například Istanbulská úmluva, je ale ve skutečnosti útokem na rodinu a tím i na naši samotnou existenci.

Je přece samozřejmé, že vyvolávání konfliktu mezi muži a ženami jistě nevede k zakládání a stabilitě rodin. A co v agendě takzvaných ženských práv následuje? Pro jistotu, co kdyby se všem požadavkům vyhovělo, tak se vymyslí dalších devadesát devět pohlaví, která budou opět požadovat nějaké speciální výhody. Přitom po celou dobu lidské existence bylo jasné, že člověk se rodí buď mužem, nebo ženou, a když někdo tvrdí, že je něco jiného, než čím objektivně je, tak má nějakou poruchu. Když dnes – tedy nějaký v uvozovkách vědec – vynalezne další pohlaví, tak jen narazil na nějakou další poruchu. My však tuto poruchu prohlásíme za normu. To je šílenství. A podobným způsobem vytváříme menšiny sexuální, etnické nebo třeba sociální a kdovíjaké ještě. Zkrátka uměle se vytváří nové a nové minority, které pak požadují nová a nová privilegia. Nikdy tomu nebude konec. A kdyby těmto aktivistům došly nápady, tak jako zlatý hřeb neomarxismu k nám nové minority dovezou z Afriky, Blízkého východu. A otázka na závěr: kdo ponese náklady na všechny tyto obskurnosti? Samozřejmě, že obyčejný Evropan, který chodí do práce a snaží se z toho zbytku, co mu stát a se státem úzce spolupracující korporace a neziskovky nechají, nějak uživit rodinu. Pokud tedy vůbec nějakou rodinu má.

ČSSD tvrdí, že s těmito věcmi nemá nic společného, ale není to pravda. Organizace, které mají všechny uvedené experimenty v náplni práce, vytvořily a zajistily jim financování – samozřejmě z peněz pracujících – právě ČSSD a v ní především lidé kolem Jiřího Dienstbiera a okolí. Teď už si systém žije svým vlastním životem, ale to, že se vedení ČSSD setkává s například s „milionchvilkařema“ jenom dokazuje, že o spolupráci s představiteli těchto protinárodních, protidemokratických či dokonce proticivilizačních sil pořád stojí. Mimochodem; je ironií politického osudu, že systém takzvaných politických neziskovek, jež byl vytvořen především ČSSD, porodil Piráty, kteří nyní novou, neomarxistickou ČSSD pozřou. Je to taková roztomilá politická spravedlnost.

ČSSD ale tvrdí, že chce přidat rodinám peníze.

Jistě, krávě dáte seno a ona vám dá mléko. Člověk ale, v rozporu s představami ČSSD, není tupý dobytek, kterému přihodíte do žlabu, a on se začne množit. Člověku k tomu, aby zakládal rodinu, nestačí přidat pár korun, které mu navíc stejně předtím jinde vezmete. Lidé potřebují především víru ve vlastní budoucnost, potřebují stabilní životní řád, který převzali od předchozích generací, a proto je jim vlastní. Jde o tradice, jde o obecně akceptovaná, a často nepsaná pravidla v sociálním chování, jde o soubor mnoha faktorů, z nichž v důsledku pramení pocit bezpečí a sounáležitosti celé společnosti. Někdy se souboru všech zmíněných veličin také říká civilizace… Globalisté však tvrdí, že žádné rozdílné civilizace neexistují, a že existuje jenom civilizace jedna. Přitom je ale na první pohled zřejmé, že mezi civilizacemi rozdíly jsou, a že při pokusu o jejich smíchání zákonitě musí dojít ke konfliktům a násilí. To ale nikoho z evropských elit nezajímá a každého, kdo se o této zjevné skutečnosti jen zmíní, označí za nácka, protože mimo podobných emotivních výkřiků nemají na obhajobu svých bludů žádné argumenty.

Není náhodou, že v rámci katolické mše se říká: Pane dej, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem. Od pradávna se totiž ví, že zmatek je pro společnost destruktivní. A protože neomarxistická kulturní revoluce je permanentní, musí být permanentní také destrukce, kterou s sebou každá revoluce přináší. Cílená likvidace našich tisíce let vytvářených a zdokonalovaných pravidel vede k chaosu a oprávněným obavám z budoucnosti. V takové atmosféře můžeme přidávat lidem, co chceme, a oni děti stejně mít nebudou. Tím samozřejmě neříkám, že ekonomická situace mladých rodin není problematická. Naopak pokud se podíváme například na ceny bydlení, tak je jasné, že jsou dnes prakticky bez šance. Jenom tvrdím, že vše není jen o penězích a už vůbec ne v případě, kdy lidem dáte pouze to, co jste jim jinde sebrali. Je nutno poznamenat, že duchovním otcům neomarxismu šlo právě o vytvoření tohoto pocitu zmatku, nejistoty a beznaděje.

Když jsem se vás jednou ptala, zda v hlasování o vašem vyloučení z ČSSD vidíte paralelu s vyloučením Václava Klause mladšího z ODS, odpověděl jste, že ano: „Dvě dříve nejsilnější parlamentní strany se obrací k úplně jiným hodnotám, než na které jsme byli v minulosti zvyklí a kdo nesouhlasí s novým, progresivistickým proudem, je ostrakizován. Dělají to ale všechny tradiční strany.“ Je to podle vás příčina úspěchu nových hnutí včetně Andreje Babiše u voličů? Tedy že tradiční strany opouštějí své tradiční hodnoty a priority?

Tradiční strany si zvykly voličům nenaslouchat, ale naopak je vychovávat a poučovat. Andrej Babiš to dělá úplně opačně; snaží se naslouchat, co lidé chtějí, a pak se to snaží nějak realizovat, nebo se tak aspoň tvářit. Myslím, že velká část voličů hnutí ANO si uvědomuje rizika spojená s tím, že premiér je zároveň i jedním z nejbohatších podnikatelů v zemi a že jeho firmy jsou do jisté míry spojeny se státem. Voliči však tato rizika pokládají za přijatelnou cenu za to, že nebude vládnout TOP 09, STAN, ČSSD, Piráti a další sociální experimentátoři. Pokud mluvím o experimentech, tak mám na mysli hlavně multikulturalismus, genderismus, feminismus a další zvrácené ideologie.

Andreji Babišovi, ale i jiným politikům, se často spílá, že jsou populisté. Kdo to ale je populista? Je to ten, kdo občanům naslouchá a dělá to, co občané chtějí? A není to takto snad v pořádku? Lidé si přece své zástupce volí proto, aby tito zástupci dělali to, co lidé chtějí, nikoli, aby dělali to, co lidé nechtějí. Je zajímavé, že pořád slyším nějaké politiky kázat o tom, co všechno musíme udělat v zájmu solidarity, kulturní diversity, genderové vyváženosti, integrace, humanismu, internacionalismu a kdoví čeho všeho ještě. A že bychom ale to či ono měli udělat, protože je to dobré pro naše voliče, to jsem v posledních letech v politice takřka nezaslechl. Zájmy všech možných „ismů“ jsme nadřadili zájmům občanů. Vazba politik – volič byla nahrazena vazbou politik – vyšší cíl, což pokládám za nesmírně nebezpečné. Je ale logické, že když vyšší cíle měli nacisté i bolševici, tak je mají také neomarxisté, kteří ideově navazují na Leva Davidoviče Trockého (bolševický revolucionář a marxistický teoretik, pozn. red.), tedy na člověka, pro nějž bylo i Stalinovo pojetí revoluce málo radikální.

Tito lidé si však dnes neříkají ani bolševici, ani neobolševici a ani neomarxisté, nýbrž liberální demokraté. Je to hezčí, a proto účinnější – největší darebáci se přece vždy dokázali tvářit, že darebáci nejsou. Já jsem přesvědčený, že demokratický politik má zastupovat zájmy svých voličů, nikoli prosazovat nějaké vyšší cíle. Dá se namítnout, že zájem voličů může být v rozporu s morálkou či zdravým rozumem. Ano, to nemůžeme vyloučit. Nezbývá nám ale, než se spolehnout na vědomí jistých obecně akceptovaných norem ve společnosti, jejichž kvalita se promítne do rozhodování při volbách. V této souvislosti si zkusme představit třeba to, jak by dopadlo hlasování, kdyby o našem osudu měli rozhodovat agresivní islamisté spolu s agresivními globalisty … vlastně si to ani představovat nemusíme, stačí se podívat na hlasování v OSN… I z toho se dá soudit, že je mnohem pravděpodobnější, že mylné budou právě vyšší cíle stanovené jakousi radou nejmoudřejších.

Je tomu tak proto, že ani ten nejmoudřejší člověk není schopen posoudit společnost ve všech jejích odstínech. Něco takového dokáže pouze co největší skupina lidí, protože její pohled je průsečíkem všech pohledů všech jednotlivců, kteří tuto skupinu tvoří. Z tohoto důvodu musíme také velmi pečlivě vážit, koho do své společnosti přijmeme a koho nikoli, protože skutečnost je taková, že ne všichni to s námi myslí dobře. Věřím více v demokracii, než v jakoukoli, byť osvícenou, diktaturu. Společnost je příliš složitá a množství nezamýšlených efektů každé změny je příliš velké na to, abychom rozhodování svěřili pouze jedné malé skupině lidí či dokonce jednotlivci. Je však nutné zdůraznit, že demokracii nelze budovat a udržovat s někým, kdo ji odmítá a usiluje o její likvidaci. Asi jsem tedy také populista. Mimochodem; všechny případy, kdy byly v politice prosazovány jakési vyšší cíle, skončily nakonec katastrofami a skončí tak znovu, pokud ty lidi neodstavíme od moci i prosazování vyšších cílů neomarxistů.

Jaký je váš tip do budoucna pro ČSSD? A do dalších voleb?

V následujících krajských volbách propadne a v těch sněmovních propadne ještě více. Myslím, že toto je poslední volební období, kdy je ČSSD ve Sněmovně. Pak se nejspíš ta strana rozpadne, protože ji už nebude nic držet pohromadě.

A co ji drží pohromadě dnes?

Obávám se, že už jen křesla.

A co teď? Máte nějaký plán, jakým směrem se chcete ubírat?

Teď je všechno ještě příliš čerstvé na to, abych měl nějaké přesné plány. Navíc v politice platí totéž, co se říká o válce, a sice že platnost plánů každé války končí s první bitvou.

Chcete zůstat v politice? Spekuluje se o vaší kandidatuře za SPD či SPOZ… nebo za společnou kandidátku na Ústecku…

V politice zůstat určitě chci, protože mi není jedno, co v současné složité době s Českou republikou bude. Kdyby byla doba klidnější, tak už bych spíš přemýšlel o tom, že půjdu na odpočinek.

Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného, než politiku? Pokud ano, co by to bylo?

Na loď bych se už asi nevrátil. Jednak jsem dlouho nejezdil a jednak se u nás toto odvětví prakticky rozpadlo. Bohužel. Možná bych si otevřel motorkářský bar, možná tělocvičnu, nebo možná obojí. Do něčeho jsem také investoval, takže bych se nejspíš věnoval především své rodině, sportu a všemu, co jsem za dobu, kdy jsem v politice, zanedbával. Zatím nad tím ale nepřemýšlím. Odchod z ČSSD určitě neměl být mým odchodem z politiky. Právě naopak.