Válka, která nevypukla
Petr Hampl: 450 nebezpečných slov o Americe, Íránu a České republice
Od zabití Sulejmaniho uplynulo 10 dnů, bezprostřední emoce vyprchaly a konečně je možné se na celou záležitost podívat racionálně. Nabízím tedy tři postřehy a stanoviska.
Za prvé. Různí lidé fandí tomu nebo onomu (já Američanům, protože íránský režim pokládám za neskonale větší zlo). Ale obě strany by se měly shodnout na tom, že to není náš boj. Prvním a základním zájmem občanů České republiky je nezaplést se do íránsko-amerického sporu. Žádným způsobem se do toho nenechat zatáhnout. Ani jedna ze stran není naším přítelem. Na jedné straně totalitní džihádistický režim, na druhé straně imperiální mocnost s dobyvačnými choutkami a potenciálem zničit každého „spojence“, jak své vazaly označuje.
Ani jedna ze stran není naším přítelem.
Za druhé. Už v prvních hodinách bylo jasné, že ani jedna ze stran nemá zájem na válce, a že obě si dají velký pozor, aby nevypukl velký ozbrojený konflikt. To jsem napsal už pátého ledna. Jako jeden z mála. Téměř všichni experti varovali před vypuknutím obrovské války, občas se dokonce psalo o třetí světové válce. Některé z nich znám jako velmi dobré analytiky, většina z nich zná tamní poměry mnohem lépe než já. Proč se všichni mýlili?
Z toho, že někdo zná poměry v nějaké zemi velmi podrobně, z toho ještě nevyplývá, že chápe trendy. Často je tomu právě naopak. Se znalostí detailů lidé ztrácejí nadhled a zapojují emoce. To vede k chybám úsudku.
Mnohem lepší metodou je hledání podobných historických událostí. Pak člověk přemýšlet, v čem se podobají, a jestli na základě toho lze očekávat stejný další vývoj. V tomto případě pomohl rok 1980, kdy už byl v Íránu u moci stejný režim jako dnes, kdy došlo k útoku na americké velvyslanectví (jako tentokrát) a kdy americký prezident vážně připravoval jaderný útok na Teherán. Ukázalo se, že obě strany dávají přednost studené válce, a mají k tomu dobré důvody. Ty důvody trvají dosud.
Z toho, že někdo zná poměry v nějaké zemi velmi podrobně, z toho ještě nevyplývá, že chápe trendy. Často je tomu právě naopak.
Za třetí. K obavám, že na nás zaútočí džihádisté podporovaní Íránem. Lidé, kteří ji vyjadřují, říkají vlastně: „jsme bezbranní, a dosud jsme naživu jen proto, že ti šílení ajatolláhové nedostali chuť nám ublížit.” Je “pravdu přijatelné, aby byl tohle základ naší bezpečnosti? Není spíš zapotřebí zavést hraniční kontroly a vybudovat ploty? Není zapotřebí předělat tajnou službu tak, aby místo komentování učebnice dějepisu a papouškování frází generovanými pornoherci začala řešit skutečná rizika? Není zapotřebí začít organizovat domobranu a trénovat obyvatelstvo pro případ nenadálých situací? Není zapotřebí deportovat členy těch komunity, kde je neúnosné riziko podpory teroru? Dělat mrtvolu, to snad někomu může zachránit život v kritické situaci, ale těžko na tom zakládat národní bezpečnost.
Což opět vede k závěru, když ministr Hamáček odmítá řešit bezpečnost vlastní země, a místo směřuje zdroje na šikanování politických odpůrců, dopouští se toho horšího zneužití pravomoci, než kdyby rozkradl bilion.