Řízená imigrace, co se stalo, a co se bude dít.
Ivan David
5. 1. 2019
Dostal jsem zprávy od několika čtenářů a přátel, přeposlané články a dvě videa, která reagovala na obsahy článků a články reagující na vedea. 2. prosince podle nich ministři vnitra EU (v případě ČR údajně delegovaný náměstek) schválili záměr přistoupit na “spravedlivé rozdělování” imigrantů a jejich sociální podporu ve stejné výši v celé EU, tedy vyšší, než je výše průměrného důchodu lidí, kteří v ČR celý život pracovali. Nepodařilo se mi, ani jiným (pokud je mi známo) tyto informace ověřit z oficiálních zdrojů. Je však bohužel velmi pravděpodobné, že tyto informace mají reálný základ.
Nejsem jen nezávislý publicista, který si na vlastní odpovědnost může psát, co chce, ale jsem poslanec EP, který nemůže šířit neověřené zprávy, ale za to může interpelovat politiky v exekutivě v ČR i v EU. A to také udělám v koordinaci s dalšími, případně i sám.
Je velmi pravděpodobné, že se bezprostředně nepodaří zastavit již probíhající procesy domluvené za zády nás všech. Politici náležející k jakémukoli režimu jsou na něm závislí a podle toho jednají i proti zájmům občanů, které reprezentují. Patřím s celou SPD k menšině politiků, kteří jsou v opozici proti systému, a proto jsem zavázán hájit zájmy občanů bez ohledu na systém (režim). V Evropském parlamentu hlasuje naše frakce Identita a demokracie, jejíž součástí je SPD, většinou proti všem.
I když je pravděpodobné, že se již probíhající procesy nepodaří hned zastavit, informovaná veřejnost se dále bude rozhodovat podle vlastního prospěchu, a bude stále obtížnější jí lhát. Teprve to může vést ke společenské změně, pokud si nenecháme vzít demokracii.
https://bit.ly/39JALLg
Prezidentův vynucený podpis
09.12.2019
Před deseti roky (1. prosince 2009) vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která nám vzala zbytky suverenity. Tento vskutku vlastizrádný akt prosadili proti prezidentovu odporu politici a několik nevolených mužů a žen z brněnského ústavního soudu. Veřejnosti, zmanipulované médii, to bylo vcelku jedno. Teď začínáme sklízet důsledky toho, že už nejsme pány ve své zemi.
Když při první vlně migrační invaze před pár lety natvrdo „uhodilo“, většina lidí nechápavě zírala: Jak může Brusel nadiktovat, že k nám „umístí“ tisíce muslimů a dalších imigrantů, které nechceme? To je přece strašná nespravedlnost! Copak o tom, koho k nám pustíme, nerozhodujeme? Pochopitelně, že ne. Měli jsme se o to starat v době, kdy za zbytky naší suverenity bojoval mezi politiky jediný člověk: prezident Václav Klaus. Sám voják v poli, nakonec svůj dramatický boj musel nutně prohrát. O tom, jak to tehdy doopravdy bylo, se dodnes mediálně úzkostlivě mlčí. Zkusím říci alespoň několik vět. Byl jsem totiž tehdy na Hradě při tom.
Jediný existující snímek této osudové chvíle
Skutečnou samostatnost jsme v moderních dějinách naší země měli vždy jen nakrátko. Období, v nichž jsme mohli svobodně rozhodovat o svých zájmech podle vůle lidu vyjádřené ve volbách, netrvala nikdy dlouho. Po dvacetiletí od roku 1918 přišla německá okupace. Trvala šest let. Pak krátké dva tři roky, které ani skutečnou demokracií nebyly (viz Košický vládní program). Následovala čtyři desetiletí v drtivém objetí našich vlastních bolševických „pokrokových elit“, kdy jsme byli sovětským „satelitem“.
Převratem (který k nám byl importován), jsme opět nakrátko suverenitu získali. Ale ti, kdo v zahraničí za kulisami domnělého „pádu komunismu“ stáli, nám už současně připravili jinou budoucnost. Žijeme ji dnes, když třicet letech po převratu nemáme možnost o sobě rozhodovat dokonce ani tak, jako za sovětské éry „reálného socialismu“. Ani ta migrantská invaze – aktuálně jen v médiích utlumená, ale fakticky nabírající opět na obrátkách – nás nemine. Podle nedávného vyjádření významného člena německé vlády budou nejpozději do dvou let „povinné kvóty“ na rozmisťování statisíců příchozích z Afriky, Blízkého východu a Asie obnoveny. Tentokrát definitivně, jen v jiném „obalu“. A nebudeme mít, jak se tomu ubránit.
Přitom se to nemuselo stát, kdybychom v roce 2009 Lisabonskou smlouvu nepřijali.
Museli jsme?
Dnes ti, kteří to za zády veřejnosti způsobili, tvrdí, že tak jako tak nebylo východisko. Vždyť už vstupem do Evropské unie jsme o suverenitu přišli. Jen se tomu říkalo jinak. Leonid Brežněv obhajoval invazi z roku 1968 tezí o „omezené suverenitě“ zemí Sovětské unie (rusky sojuz). V referendu o přistoupení k Evropské unii jsme si svobodně odhlasovali „suverenitu sdílenou“. Je to totéž, ale lépe to vypadá. Skandalizovaný Václav Klaus nás před vstupem neustále varoval. Dnes slyšíme, že to ale byl přece on, kdo podal do EU naši přihlášku. Jde o ukázkovou dezinformaci mystifikátorů. Vytváření sítě nových „fake news“ má zakrýt ty předchozí, jimiž nás do EU nahnali. „Lisabonskou lež“ na místě čelném.
Připomeňme, že EU vznikla takzvanou Maastrichtskou smlouvu v únoru 1992. Do té doby byla Evropským společenstvím (ES). O vstup požádala již samostatná ČR 17. ledna 1996 skutečně prostřednictvím předsedy vlády Václava Klause. Jenže to byla úplně jiná EU než ta, do níž jsme nakonec vstoupili! Změnila ji totiž nejprve v roce 1997 Amsterodamská, a poté v roce 2001 Nicejská smlouva.
Nejenže vzniklo euro, ale i další zásadní změny ukázaly, že EU míří k jednotnému superstátu, v němž historické státy a národy zaniknou a budou podrobeny vůli obnoveného „Velkého Německa“. Před souhlasem s jeho sjednocením varovala Michaila Gorbačova britská premiérka Margaret Thatcherová slovy, že tak vznikne „Čtvrtá říše“. Útvar, který – tentokrát bez válečných nákladů – si opět bude chtít podmanit Evropu.
Václav Klaus si jako jeden z mála našich i evropských vrcholných hlavních politiků toto nebezpečí nejen uvědomoval, ale také o něm veřejně mluvil. Okamžitě se stal předmětem soustředěného útoku médií (tehdy téměř zcela v rukou německých a amerických majitelů) i politiků kráčejících v pevném „bruselském šiku“ za Václavem Havlem. Thatcherovou stál její protibruselský postoj politický život, Klause bezmála také: to když prezident Havel s šéfem centrální banky Tošovským tajně zorganizovali ekonomický kolaps, který vyvrcholil takzvaným „sarajevským atentátem“.
Jenže Václav Klaus se dokázal vrátit a svůj zápas proti vstupu do EU ještě zintenzivnil. V roce 2003 byl zvolen prezidentem republiky. Jenže to už bylo pozdě. Navzdory obrovskému mystifikačnímu mediálnímu tlaku přišlo k referendu o vstupu do EU jen o něco víc než polovina voličů. A tři čtvrtiny z nich (tedy zhruba 40 % občanů s hlasovacím právem) rozhodli za zbylé dvě třetiny, kteří buď hlasovali proti, nebo hlasovat nešli. Premiér Špidla slavil vstup velkolepou show na Staroměstském náměstí. Prezident Klaus šel v té chvíli symbolicky se zástupem věrných na pivo na horu Blaník. Do této unie přihlášku rozhodně nepodával. A již tehdy věděl a varoval, že
bude hůř.
Ústava Čtvrté říše
V té době se totiž dokončovala další „evropská smlouva“. Rovnou si už říkala ústava. Ústava znamená ustavení nového státu. Jenže když neprošla referendem ve Francii a Nizozemsku, bruselští vládci ratifikaci přerušili a na rok a půl se „zamysleli“. V roce 2007 pak přišlo Německo (jak jinak) s plánem, jak tuto ústavu prosadit, aniž by musela projít lidovým hlasováním v jednotlivých členských státech EU. Zabudovali její ustanovení do stávajích „smluv“ a nenazvali ji ústavou, ale Lisabonskou smlouvou (LS). Vyřadili z ní také nejvíce provokující symboly: EU tedy od té chvíle například nemá vlajku ani hymnu. Přesto je dál státy používají – a nikomu nevadí, že je to fakticky nezákonné.
Pouze v Irsku přes tento podvod musela podle tamních zákonů projít ratifikace LS referendem. Propadla. Lidé ji opět odmítli. Tak na ně z Bruselu tvrdě zaklekli. Bezostyšné výhrůžky a vydírání nakonec udělaly své. V opakovaném referendu už prolezla. Brána nového „vězení národů“ se užuž otevírala. Protože v ostatních zemích se politici neodvážili dát ji k posouzení lidovému hlasování, stačila Bruselu „ratifikace“ parlamenty a prezidenty. Ty měl Brusel pod svou korupční kontrolou. Až na jednoho.
Tehdejší premiér Mirek Topolánek (ODS) a jeho koaliční Kalouskové, Schwarzenberkové spolu s Bursíkovými Zelenými „prohnali“ LS parlamentem. Problém však byl v tom, že podle naší ústavy ratifikuje mezinárodní smlouvy prezident. A Václav Klaus byl proti. Dokonce v souvislosti s tím v roce 2008 odešel z funkce čestného předsedy ODS. S těžkým srdcem opustil stranu, kterou založil, již ale po jeho odchodu na Hrad ovládly klony havlistické globalistické ideologie, kterým na současnosti, ani budoucnosti tisíciletého českého státu pranic nezáleželo.
Jenže málo platné. Překážku v podobě nutnosti prezidentova podpisu nebylo možné obejít. Brusel ještě předstíral demokratické postupy, a tak LS musely ratifikovat všechny státy. Naposledy. V tom byl totiž vtip. Podle nových ustanovení již si na vytvoření superstátu mělo vystačit Německo s Francií (viz následující článek o podstatě LS od ústavního právníka Zdeňka Koudelky). A tak začal hon na Klause, protože kancléřka Merkelová a „její“ Brusel potřeboval, aby LS vstoupila v platnost nejpozději 1. prosince.
Štvanice na prezidenta
Zkoušeli všechno – prosby i hrozby, nic nepomáhalo. Pokoušeli se nalomit a různými nabídkami a sliby „korumpovat“ nejužší tým prezidentových spolupracovníků. Marně. Navíc Václav Klaus přešel do protiútoku: Právníci začali pracovat na podání k ústavnímu soudu (ÚS). Smyslem námitky bylo, že prezident nemůže podepsat smlouvu, která bere státu zbytky suverenity – když na samostatnost České republiky složil slib. Přidala se i skupinka pochlapivších se senátorů. Také oni se s obdobnou žádostí obrátili na ústavní soud.
Naděje svitla také proto, že padla Topolánkova vláda. A to přímo uprostřed jejího předsednictví Evropské unie. Předsednictví EU samozřejmě nic neznamená, je to pouhá formalita předstírající, že se na řízení bruselského molocha podílejí jednotlivé státy. Pro Mirka Topolánka to však byla příležitost vysloužit si v Bruselu a v Berlíně ostruhy „dobrého Evropana“ – se všemi z toho do budoucna plynoucími „benefity“. Proto také zařídil, aby do té doby k Bruselu opatrná ODS Lisabonskou smlouvu protlačila parlamentem. Ale nyní byl ze Strakovky pryč.
Prezident vyhlásil předčasné parlamentní volby na říjen. Nebylo to příliš pravděpodobné, ale nové složení poslanecké sněmovny mohlo přece jen posílit jeho šance LS nepodepsat. O jeho podání měl ÚS rozhodnout v listopadu…
Zatímco se politické strany připravovaly na volby, zahraniční tlak na Hrad se stupňoval do nevídané intenzity. Hlavní mocenské struktury EU pochopily, že Václav Klaus nelicituje, ale že opravdu míní unijní ratifikaci LS zastavit. Intervence stíhala intervenci, hrozby a vydírání se přelévaly v nabídky a sliby. Cukr a bič však nepůsobil.
Na utajené jednání přijela do Prahy dokonce kancléřka Merkelová. Večer se sešli s prezidentem v jednom z hradních salónků a dlouho spolu hovořili mezi čtyřma očima. Když vyšli ven, viděl jsem na Merkelové, že neuspěla. Snažila se zachovat dekorum. Žertovně prohodila, že Václav Klaus je pravým dědicem vzpurného husitství (byl v dětství pokřtěn v této „Masarykově“ církvi).
Zrada
Koncem léta se tlaky vystupňovaly k nepříčetnosti. Od července převzalo „předsednictví“ EU Švédsko. Jeho představitelé nakonec spolehli spíše na cukr. Slíbili, že v případě Klausovy ratifikace EU prosadí jeho „výjimku“, která do budoucna zabrání majetkovým nárokům odsunutých Sudeťáků vůči našemu pohraničí.
Ti reagovali okamžitě: Johann Slezak z vedení Landsmanschaftu adresoval Merkelové neuvěřitelně drzou výzvu, že „je jednoduše nepřijatelné, aby byly Klausovou výjimkou pro Českou republiku dodatečně potvrzovány zločiny proti lidskosti na sudetských Němcích a německých vojácích.“ Konstatujme, že navzdory slibům nakonec „Klausovu výjimku“ odmítl Evropský parlament, a v tom českém se ani neprojednávala. Majetkové nároky Sudeťáků jsou tak podle LS nadále možné – a v budoucnu velmi pravděpodobné.
Nelenila ani domácí pátá kolona. Ze senátu se začalo ozývat, že pokud prezident LS neratifikuje, bude odvolán z funkce. A pak už šla rána za ranou: Ústavní soud nejprve pod malichernou záminkou zrušil říjnové předčasné volby. V demokraciích něco zcela neslýchaného. Vzal stranám a voličům v určeném čase možnost rozhodnout ve volbách o dalším směřování země. Opravdový mocenský puč. Vzápětí odmítl podání skupiny senátorů k Lisabonské smlouvě.
Několik dnů před projednáváním prezidentovy stížnosti se předseda ÚS Pavel Rychetský v Brně tajně sešel s německým velvyslancem. Dostal instrukce – a bylo vymalováno. Celou prezidentovu právní konstrukci by nebylo možné argumentačně vyvrátit. Proto ÚS za předsednictví Pavla Rychetského prohlásil, že ji vůbec projednávat nebude, protože něco obdobného už odmítl senátorům. A nařídil prezidentovi, aby LS neodkladně podepsal.
Občané mají teď legitimní právo na odpor
Bylo to zdrcující. S nejužším týmem trojice svých hlavních poradců prezident zvažoval, co dělat. Nabízela se samozřejmě možnost nepodepsat a abdikovat, složit prezidentskou funkci. Jenže nakonec jsme dospěli k závěru, že tím by se nic nezměnilo, jen by Bruselu a jeho domácí páté koloně usnadnil situaci:
Pokud by Václav Klaus odstoupil, okamžitě by výkon jeho funkce přešel na předsedu senátu, „velkého Evropana“ Přemysla Sobotku (ODS), který by LS ihned podepsal (byl jedním z těch, kdo na prezidenta vyvíjeli největší tlak). A Václav Klaus by tak současně ztratil možnost pokoušet se alespoň zmírnit dopady Lisabonské smlouvy na naši republiku.
A tak jsme s prezidentem odešli do jeho sekretariátu, kde na podpisovém stolku ta strašlivá věc ležela. Bezradně se na nás podíval a vzal pero. Já zase uchopil mobil, abych ten okamžik zachytil.
„Nechte toho, Petře, nedělejte to,“ bránil se.
„Musím, pane prezidente,“ nedal jsem se. „I ty nejhorší okamžiky našich národních dějin je třeba dokumentovat.“
Tak vznikla jediná fotografie okamžiku, v němž byla ratifikace Lisabonské smlouvy – fakticky jen přebalené Ústavy pro Evropu – v celé unii ukončena. Pak jsme ještě pomohli prezidentovi formulovat prohlášení k tomuto aktu – a odešli jsme s ním na svolanou tiskovku. Václav Klaus se postavil před obrovský dav novinářů a řekl:
„Rozhodnutí Ústavního soudu jsem očekával a respektuji ho, i když s jeho obsahem i zdůvodněním zásadně nesouhlasím.
Nemohu souhlasit s jeho formou, tedy s jeho právní kvalitou. Nález Ústavního soudu není neutrální právní analýzou, ale zaujatou politickou obhajobou Lisabonské smlouvy ze strany jejích stoupenců. Je to vidět i na zcela neadekvátním konfrontačním způsobu zpracování i prezentace tohoto nálezu.
Především však nemohu souhlasit s jeho obsahem, neboť vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost Česká republika, navzdory politickému názoru Ústavního soudu, přestane být suverénním státem. Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat.
Nemohu respektovat, aby Ústavní soud formuloval povinnost prezidenta republiky – tuto i kteroukoliv jinou – mezinárodní smlouvu ratifikovat „bez zbytečného odkladu“ s odkazem na zákon o Ústavním soudu. To je zákon, který se zabývá činností Ústavního soudu, nikoli oprávněními prezidenta republiky, která jsou dána jen a jedině ústavou.
Sděluji, že jsem Lisabonskou smlouvu dnes v 15 hodin podepsal.“