Politický význam boje za Nord Stream 2

DÁNSKO VYDALO STAVEBNÍ POVOLENÍ PRO NORD STREAM 2. Poslední překážka pro Nord Stream 2 byla odstraněna. Dne 30. října Dánská energetická agentura oficiálně oznámila schválení projektu výstavby plynovodu Nord Stream-2 ve své pobřežní ekonomické zóně jižně od Bornholmu.

Dánsko bylo poslední zemí, která odkládala vydání povolení k výstavbě Nord Stream-2. 
Všechny ostatní země vydaly nezbytná povolení již dříve. http://www.iarex.ru/news/71961.html

Kolem „Nord Stream-2“ je stále mnoho spekulací, do konfliktu je zapojeno až tucet států. 
Je zřejmé, že i když se jeho oponentům podařilo oddálit uvedení plynovodu do provozu téměř o dva roky
(původně plánováno na konec roku 2018), bude potrubí dokončeno.

Proč? Protože dokončení se již dávno stalo nejen (a možná ne tolik) ekonomickým jako politickým problémem. Pokud v současné situaci nedojde k dokončení plynovodu, Gazprom ztratí investované prostředky, ale politicky Rusko stejně vyhraje.

Dovolte mi připomenout, že bojovníkům s „ruským plynárenským monopolem na evropském trhu“ se poda-
řilo zablokovat výstavbu South Stream – Jižní potok (Bulharsko odmítlo položit potrubí na svém území, když
se stavba na ruské straně již dostala k vodám Černého moře). 

Výsledkem bylo, že vše, co bylo postaveno, bylo použito v projektu Turkish Stream, který v podstatě duplikoval „Jižní“ a to samé Bulharsko muselo bojovat za připojení alespoň jednou z větví.

Pokud Rusko přijme politické rozhodnutí, že dopravní tepny obejdou určité území, může to zastavit pouze válka (a ta je ztracena).

Protože je nemožné vyhrát válku s Ruskem (pouze „remíza“ je možná, po které lidstvo zmizí nebo se vrátí do doby kamenné), bude jakýkoli z jeho projektů dokončen. Je to jen otázka času a investic. 

V případě společnosti Nord Stream-2 partneři společnosti Gazprom jsou největšími plynárenskými společnostmi z předních zemí EU (Itálie, Německo, Francie, Rakousko). 

To znamená, že pokud se Spojeným státům podaří stavbu blokovat, pak ztratí nejen Gazprom (což bude nepříjemné, ale ne kritické), ztratí evropské plynárenské společnosti (a při zohlednění ztráty investovaných prostředků a ztracených zisků mohou někteří zkrachovat). 

Blokování výstavby tedy povede k dalšímu podráždění evropských elit Američany (a Evropa se již i tak nachází na hraně) a EU bude mít další problém s Ruskem, který může jen Moskva vyřešit. To znamená, že USA dosáhnou toho, čemu se snažily zabránit – sjednocení Evropy a Ruska na antiamerickém základě.

Z hlediska objemu plynu prodaného v zahraničí (a tedy i daní, které jdou do ruské státní pokladny), Rusko neztratí, protože se v prosinci 2019 plánuje zprovoznění plynovodu „Síla Sibiře“ s vývozní kapacitou 38 miliard kubických metrů. Kromě toho jsou v současné době v Rusku 3 zařízení LNG o celkové kapacitě 27,5 milionu tun zkapalněného plynu ročně, z nichž vývoz v loňském roce činil 26 miliard kubických metrů. V roce 2020 budou zprovozněny další 2 zařízení na LNG s celkovou kapacitou 20 milionů tun. To je přibližně 20 miliard metrů krychlových potenciálního vývozu. V roce 2022 se očekává uvedení do provozu další výrobny LNG s kapacitou 18 milionů tun. 

Ne bez napětí, ale s využitím všech dostupných kapacit (včetně výroby LNG) mohou být smluvní závazky společnosti Gazprom vůči zemím EU splněny, i když nebude ukrajinská přepravní soustava plynu.

Je třeba mít na paměti, že v případě kriticky neřešitelné situace s Nord Stream-2 za současných podmínek
je stále možné se vrátit k projektu South Stream (nekonečné rozšiřování tureckého potoka je možné,
ale nežádoucí, protože opět koncentruje v jedněch rukou významný podíl tranzitu). 

Samotný Gazprom by situaci nezvládl, ale s politickou podporou státu se s ní vypořádá.

V krátkodobém horizontu (2-5 let) tak budou dokončeny projekty na obcházení ukrajinského (a polského) území novými plynovody (a novými možnostmi dodávky plynu). 

Tento projekt má jasný politický charakter. 
Vyrovnává „sanitární kordon“, kterým se USA pokusily oddělit Rusko od Evropy. 

Do poloviny 20. let 21. století bychom měli vidět úplně jiné sladění sil ve východní Evropě spojené s vytvořením nové (přímé, bez zprostředkovatelské) komunikace mezi Ruskem a EU. 

Role Polska, Ukrajiny a pobaltských států je snížena na nulu a ani případný návrat demokratů k moci v USA
v roce 2024 tuto situaci nezmění. Budou muset hledat jinou zranitelnost Ruska.

Víme však, že celá řada západoevropských příznivců Nord Stream-2, včetně německé kancléřky Angely Merkelové, tvrdí, že tento projekt je čistou ekonomikou a nelze hovořit o žádné politice. 

Nemůžou lhát?

V zásadě mohou, ale v tomto případě nelžou. Otázkou je, z jakého úhlu vidíme problém. 
Merkelová a společnosti zdůrazňují, že je výhodnější koupit ruský plyn (levnější než kterýkoli jiný), což znamená, že výstavba plynovodů obcházející nespolehlivé partnery a nestabilní území (a dokonce přímo spojující Německo a Rusko, bez chamtivých tranzitních zemí) je ryze komerční obchod. 

A v tom mají pravdu. Pokud by ruský plyn nebyl tak prospěšný pro západoevropské hospodářství, EU jako celek a zejména Německo by nevstoupily do politické konfrontace se Spojenými státy.

Ale, i když jsme mluvili o ryze ekonomických problémech, přešli jsme do politiky, protože americký tlak je čistě politické povahy, což znamená, že odpověď na něj leží mimo ekonomickou rovinu. Kdo by pochyboval o tom, že by USA rozdrtily nejen západoevropské plynárenské společnosti, ale také Gazprom, kdyby tito nedostaly silnou politickou podporu od svých vlád. 

Problémy s tranzitem plynu přes Ukrajinu a Polsko byly původně inspirovány Spojenými státy, není náhodou, že Kyjev a Varšava vystupují unisono, dokonce na úkor svých vlastních finančních a ekonomických zájmů.

Můžete samozřejmě říci, že zájmy Washingtonu jsou čistě ekonomické povahy – chce se svým LNG vstoupit
na evropský trh. 

Za prvé, USA nejsou schopny pokrýt celý objem dodávek Gazpromu a ještě ke všemu dražším plynem (nejvíce 30-40%), a za druhé, po uvedení ruských podniků LNG do provozu, ruského LNG, který je rozhodně levnější než americký, cena bude stále prioritou pro evropské kupce. 

To jest – z ekonomického hlediska, hra již dávno ztratila svůj význam. 
Kromě toho použití politického tlaku k uvedení na trh nekonkurenčního produktu (jako je American LNG) jednoznačně staví problém do politické roviny.

Nakonec se problém dodávek ruského (a dřívějšího sovětského) plynu do EU stal pro Spojené státy pouze politickým, i když navenek měl čistě ekonomický charakter. 

Dodávky relativně levného plynu by:

• Za prvé zvýšily konkurenční potenciál evropské ekonomiky ve vztahu k americké,
  
  
• a za druhé vytvořily podmínky pro rozvoj na základě hospodářské a politické spolupráce mezi EU
  a Ruskem (a dříve se SSSR). 

Pro Spojené státy byl odchod  EU ze stavu juniorského partnera a bezpodmínečně podřízeného spojence nepřijatelný, protože podkopal jejich globální vojensko-politickou hegemonii, která zajišťovala finanční a ekonomické zájmy americké elity a vnitřní politickou stabilitu ve Spojených státech.

Jak vidíte, v každém případě jsme se vrátili k těsnému prolnutí politických a ekonomických zájmů. 
Žádná politická akce se neuskutečňuje bez ekonomického zdůvodnění – vítězství v konfliktu by mělo přinést zisk (i když ne vždy to nefunguje). 

V procesu probíhající politické konfrontace však mohou být konkrétní okamžité ekonomické výhody obětovány strategickému vítězství. Proto je v zájmu absolutní korektnosti vhodné hovořit o politicko-ekonomických rozhodnutích, při jejichž provádění mohou stát v popředí jednou politické jindy ekonomické problémy a výzvy. 

Vítězem je ten, kdo kompetentně vyvažuje své politické a ekonomické zájmy, aniž by byla dotčena ekonomika pro „čistou politiku“, a aniž by upadl do ekonomického determinismu, kdy je krátkodobý zisk důležitější než získání strategických výhod.

Rostislav Iščenko
https: //ukraina.ru/opinion/201 …

sdílet na