Amerika potřebuje ze Sýrie pouze ropu
TRUMP TO ŘEKL UPŘÍMNĚ: AMERIKA POTŘEBUJE ZE SÝRIE POUZE ROPU.
Pokus nahradit ideologický cíl války merkantilním (obchodním) podkopává význam americké hegemonie.
Jako obvykle se Donald Trump opět snaží všechny zmást. Z jedné strany? plní sliby kampaně a soustavně snižuje účast Ameriky v zahraničních válkách. Někdy je jeho pozice v rámci možností i sabotována a to nejen z řad přímých odpůrců z demokratického tábora, ale také vlastních generálů.
Na druhé straně upřímně řekl, že americké zvláštní síly a kurdské síly SDF budou i nadále udržovat kontrolu nad ropnými a plynárenskými poli v Deir ez-Zor.
A to způsobuje zmatek, protože před měsícem stejná osoba na svém Twitteru uvedla, že jeho země nepotřebuje ropu a plyn ze Středního východu, protože sama o sobě získala status čistého vývozce uhlovodíků.
A to, co nyní Spojené státy dělají v tomto regionu je prostě nezištná pomoc spojencům. Pravda, aniž by bylo uvedeno, jaký druh spojenců a jaká pomoc konkrétně. Tím se otevírá široké pole pro nejrůznější předpoklady až po upřímné fantazie… včetně.
Například to, že úsilí Washingtonu bylo ve skutečnosti zaměřeno na brzdění pokusů o nastolení kontroly nad Blízkým východem ze strany Íránu, což by nevyhnutelně vedlo k přímé horké válce minimálně s Izraelem a maximálně ještě se Saúdskou Arábií. Každopádně se v říjnu loňského roku Trump takto vyjádřil.
A po celou tu dobu Kurdové vzdávají klíčové pozice postupujícím tureckým jednotkám, síly Bašara al-Assada zaujímají klíčové body na východním břehu Eufratu a přes hranici ze Sýrie do Iráku táhnou četné kolony
s americkým vybavením.
To, co se děje, je tak velké, jasné a ohromující, že to způsobilo šok v celém proamerickém táboře na světě.
Obzvláště mezi nejvíce angažovanými spojenci.
Například, pokud Londýn, který byl velmi zaneprázdněn problémem Brexitu, stále neřekl nic, pak v politickém manévru mnohem volnější Paříž, vyjádřila veřejné pobouření nad jednáním Washingtonu.
O tom, že Pentagon začal stahovat své vojenské jednotky a soukromé skupiny ze severní Sýrie, se francouzský prezident Emmanuel Macron „dozvěděl pouze ze zpráv amerických médií“.
To znamená, že britské a francouzské kontingenty byly jednoduše opuštěny. Některé jednotky – dokonce
i v době jejich vojenských operací.
“Stahování amerických jednotek ze Sýrie se stalo zradou pro spojence USA a darem pro autoritářské vůdce regionu,” píše Ouest-France.
Protože když to spojenec udělal jednou na jednom místě, kde je záruka, že takto nebude postupovat opět, když to bude považovat za nutné? To vyvolává logickou otázku o účelnosti samotného NATO, v rámci kterého Francouzi údajně do Sýrie přišli.
Nutno říct, že mnoho hlav se nyní zabývá těmito otázkami. Dokonce to popíchlo i Poláky, kteří zcela logicky předpokládali, že po Kurdech v geopolitických ztrátách je Washington může kdykoli odepsat.
Je pravda, že myšlenka ještě nepronikla dostatečně do hloubky, aby vážně přemýšleli o změně geopolitického vektoru Polska a rozhodném odklonu od pozice válečnické rusofobie.
Ale pravděpodobně jen prozatím.
Protože prohlášení o syrské ropě velmi změnilo hlavní základní postoj, na kterém byla založena veškerá americká světová hegemonie.
Dříve za její osnovu byla považována jednota kulturního prostoru. Před patnácti lety pojem „ideologie“ neměl tak výraznou negativní konotaci a byl použit přímo, jako mnohem prostornější odraz podstaty.
Celá planeta byla rozdělena do tří velkých částí:
- na svět jediných správných – těch pravých,
- na svět těch špatných
- a na třetí svět ostatních – těch vzadu.
Západ byl údajně správný. Protože svoboda, demokratické hodnoty, posvátnost soukromého vlastnictví, vysoká životní úroveň a stabilní svět umožňují občanům pohodlně žít kde chtějí a dělat to, co si jejich srdce přeje. Výhodu této „správnosti“ dokazovala zřejmá drtivá převaha v ekonomice. HDP více než tuctu „nejsprávnějších zemí“ (pokud počítáme i východoevropské – pak tři tucty) činil více než 55% světového.
Pokud vezmeme v úvahu i 15% v Číně, pak na 120 dalších zemí světa nezůstalo více než třetina.
Země té špatné strany jako je Rusko, Írán nebo Severní Korea, údajně jednoduše záviděly úspěch první skupiny, proto vynalézaly a realizovaly nejrůznější zákeřné agresivní plány „převzít a sdílet“.
Což znamenalo trvalou hrozbu z jejich strany, což vyžadovalo neustálé obranné úsilí svobodného světa
a předurčilo potřebu toho, kdo by převzal na svá bedra těžký podíl sjednocení, koordinace a vedení západního tábora „v těchto těžkých dobách“.
U ostatních zemí – těch vzadu – to bylo snazší. Bylo potřeba je vzít pod křídlo, nasměrovat, rozhodnout, a tím jim pomoci rychleji se sebezdokonalovat k nejvyšším ideálům správné západní demokracie.
Pravda, někdy to bylo nutné udělat za pomoci “mírových bombových útoků”, ale zde se vzpomínalo těžké „břemeno bílého muže“.
Tento model přežil i po rozpadu SSSR, který znamenal zmizení hlavního nepřítele západní demokracie – myšlenky komunismu.
Obecně řečeno, … že situace je „mírně řečeno, poněkud špatná“, vyšlo najevo již během invaze NATO do Jugoslávie a konečný závěr vznikl, když se USA pokusily přitáhnout Evropu a asijsko-tichomořský region
k dohodě o investičním partnerství.
Ve skutečnosti se jednalo o pokus o přímou kolonizaci, přibližně jako když první Evropané za hrst korálků vymámili země amerických Indiánů.
Americký establishment však po dlouhou dobu (i když se mezi sebou aktivně prali o nejvyšší vládu v zemi) dokázal udržet vzhled ideové a ideologické jednoty Západu, která je stále v pozici obležené pevnosti uprostřed moře zrádných nepřátel, jejichž síla roste.
A nyní se ideologické scenérie konečně zhroutily. Prezident Spojených států upřímně prohlásil, že všechny tyhle zmatky s Blízkým východem, mrtvými, zraněnými, nebo prostě přinucenými uprchnout kvůli záchraně životů, nebyly vůbec kvůli ochraně nějakých společných ideálů západní demokracie.
Hlavním a jediným motivem americké intervence v Sýrii byla ropa.
A ačkoli dnes Spojené státy dosáhly statusu vývozce, Washington se bude nadále držet všech možných způsobů kontroly svých vkladů ve východní Sýrii.
A pokud pro to má někomu něco naslibovat, tak Washington naslibuje. Cokoliv.
Třeba modré z nebe, nebo pokračující ochranu spojeneckých zájmů. V tomto případě prostě nepředat naleziště nikomu jinému, včetně jejich skutečných zákonných vlastníků – vlády Sýrie.
Ale spolu s posledním kolapsem západní ideologie je v troskách i vlastní reputace Spojených států jako jediného legitimního světového hegemona. Avšak otázka jeho legitimity byla vždy velice sporná. Trump přímo ukázal, že Amerika již není schopna vážně bojovat ani za to, aby si zachovala tvář. A to je přesně klíčový základ samotné koncepce hegemonie.
A bez ohledu na to, jak nyní novináři The Washington Post jsou v hysterii a obviňují svého prezidenta z nezod-
povědnosti a nemorálnosti, faktem zůstává: ….. západní demokratická ideologie právě s konečnou platností ztratila ducha. A s ní úplně zemřelo i americké geopolitické vedení.
Všechny další události budou znamenat pouze konkretizaci pohřebního procesu.