Zvyky víc než zákony
Charakterizují národ, řekl v 18. století Charles Pinot Duclos, sekretář francouzské akademie.
Ještě dřív než zákony, národ a lid formuje stejná historie, stejné zvyky a stejné dědictví, Ortega y Gasset dokonce napsal, že pokud zákony nevyplývají z této podstaty, jsou směšné a chatrné, dnešní české zákony vyplývají z kanclů bruselských škrabáků, o jejich chatrnosti nám něco řekne budoucnost.
Hranice jsou právě tohoto rodu, markují komunitu, která má společné dějiny a kulturní dědictví.
Jsou a budou trvat, i když děvenky a kluci z ČT popř. z fildy budou proti nim manifestovat.
Brzy musí dojít k zázraku, kůň sv. Václava Myslbekova pomníku zařehtá a kopytem proEU kolaborantům rozbije hlavu, svatý na pomníku nenechá zahynout český národ. Proimigrační masáž EU fanatiků neustala ani před evropskými volbami, ba naopak, znásilnit podstatu evropských národů za každou cenu.
Je bizarní, že ti kteří prošli vyššími stupni pedagogického systému a měli by uvažovat trochu exaktně, jsou tak akorát schopni papouškovat pár dogmatických frází o rasismu, antirasismu, antifašismu, imigrant utrpení, teplání planety a gender svobodě a u pomníku českého světce ještě tak o ministryni spravedlnosti, která má být něčím poskvrněná. Exaktnost se už neučí a abstraktnost musí být ušlechtilá a protirasistická.
Nejlíp v multikulti kuchyni programu Leonardo, chemii se nenaučíte, ale o to líp poznáte španělskou kuchyni. Věda je dnes už tak vágní a nemá smysl ji brát vážně.
Mohou spolu koexistovat kultury, které nemají společné civilizační a antropologické základy?
Asimilace nově příchozích, její aspekty se exaktně studovaly, dnes nahradilo na univerzitách kvákání o religiózním metafyzickém proimigračním dobru. Evropská unie v devadesátých letech nahradila svou původní smysluplnou orientaci principem neomezené cirkulace všeho.
Těžko se dá dnes najít důvod pro tuto naivní demagogii, padly ploty na hranicích, volné cestování je určitě úžasné, ale proměnit to v náboženství? V pravdě pojmu cestuje dnes málokdo, miliony na pláž a další statisíce dovede mobil do parku kolem královny Sofie a Prado, Murillo není moc žádaný. Cesta začínala Dostojevskému ukázáním pasu na hranicích, nikdy proti tomu neprotestoval a bral to za normální, pražští studenti a televizní wipky se mohou zbláznit: ….Ukazovat pas!
Všichni stejně létají a kontroly jsou tam tvrdé, všem to připadá normální.
Ve vlaku pod Břeclaví ukázat pas, by však narušilo lidská práva? Pas a cesta patří k sobě, vzájemně se zdobí.
Společná evropská hranice, hlídá ji agentura Frontex s minimálním rozpočtem 300milionů. Francouzi samotní dávali na ostrahu své hranice kdysi víc. Tato hranice v podstatě není žádnou hranicí, je bez postihu ignorována kýmkoliv z třetí země, a za hranici ji nepovažují ani bruselští komisaři, pro ně je to pouze prvek mediální komedie směrem k Evropanům, hlídá se, až bude víc peněz, hlídat se bude víc.
Za hranici ji nepovažují ani samotní Evropané, hranice psychologicky znamená to, co nás dělí od něčeho nebo někoho, to, co chrání naše nejbližší já, samozřejmě je to česká hranice pro Čecha a francouzská pro Francouze. Evropa nemá hranice, ani je nemůže mít, je to hlavně kulturně civilizační pojem, je to hlavní exportní artikl kontinentu, naše dějiny a tradice, tím jsme obohatili svět a kdo chce, může z toho čerpat.
Evropa nemá hranice, ale každý evropský stát má národní hranici a za její střežení a ochranu odpovídá nejen před svým lidem, ale i před celou Evropou bez hranic.