Převrácený ledovec
KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Převrácený ledovec
Nejvýše postaveným politikem světa, který pravidelně usedá ke svému Twitteru, je Donald J. Trump, americký prezident. Už v době, kdy bojoval v republikánských primárkách o nominaci, to byla jeho silná zbraň – přímý kanál k široké voličské základně, nefiltrovaný zásahy novinářů a editorů, dostupný pro každého, kdo má doma internet. Kauzální řetězce událostí, které nakonec vedly k jeho vstupu do Bílého domu, se těžko rozmotávají.
Ale způsob, kterým DJT vládne svému Twitteru, nepochybně představoval jeden z důležitých článků.
Sociální sítě jsou skutečně mocná zbraň a netýká se to jen prezidenta Trumpa.
Odedávna platilo, že malá, ale odhodlaná skupinka lidí dokáže proti pasivní většině prosadit hodně, a sítě jako Twitter tenhle princip jenom posílily.
Kdo sleduje anglicky psaná média, nemůže mu ujít, jak ohromný vliv mají na sociálních sítích maličké skupiny politických aktivistů. (U nás je tento problém vzhledem k malé jazykové komunitě méně významný, aspoň zatím.) Počet lidí, kteří byli za nějaký neopatrný výrok podrobeni společenské popravě, neustále stoupá:
….. herci, moderátoři, manažeři, vědci, řadoví zaměstnanci – skoro každý se dnes musí bát toho, že krátký citát, třeba i vytržený z kontextu, aby vypadal co nejhůř, nebo dvacetisekundový videoklip, mu zkazí život.
Obzvlášť zranitelní jsou lidé, jejichž kariéra či budoucnost závisí na rozhodnutí jednoho nadřízeného.
Ten soustředěnému řevu skupinky aktivistů skoro vždycky podlehne.
Lépe jsou na tom jedinci, kteří provozují nezávislejší způsob života; ale i ty lze poškodit v jejich živobytí třeba likvidací jejich účtu na PayPalu, Facebooku či Patreonu. A tyto společnosti požadavkům aktivistických skupinek ochotně ustupují.
Právě začátkem května 2019 vyšlo najevo, že společnost Mastercard bude pod nátlakem „aktivistů“ na valné hromadě hlasovat o tom, zda neodepřít své karetní služby „bílým supremacistům a extrémním pravičákům“.
Ten, kdo kdy slyšel mluvit aktivisty z opačné strany spektra, chápe, jak gumová a široká kategorie to je – jsou například radikálové, kteří sem řadí i Winstona Churchilla, jednoho z vítězů války proti nacistům, protože provozoval koloniální politiku poplatnou době.
Zajímavá otázka, na kterou jsem ale odnikud neslyšel odpověď, ovšem zní: kolik těch zmíněných tlačících aktivistů vlastně bylo? Nebylo jich, dejme tomu, třeba deset? Karty Mastercard přitom ve světě používá zhruba 800 milionů lidí. To je z číselného hlediska naprosto extrémní forma jakéhosi digitálního feudalismu.
Naše mozky, vyvinuté a přizpůsobené v podmínkách starší doby kamenné, si s dynamikou moderních globálních sítí nevědí rady. V pravěku, kdy jsme žili v tlupách o stovce členů a v absenci ochrany právního řádu, bylo smrtelně nebezpečné znepřátelit si deset z nich.
V milionových státech, disponujících bezpečnostními složkami, je obvykle deset jedinců jen malou hrozbou, zvláště jde-li o členy První klávesnicové divize, kteří stěží kdy opouštějí svoji oblíbenou trasu lednice – počítač – lednice a konkrétní fyzická akce většinou přesahuje jejich tělesné možnosti.
Ale kolektivní zkušenosti tisíců zapomenutých generací stále ještě žijí v našich paleolitických mozcích, takže setkáme-li se někde s bouří urážek, nenávisti a sprostoty, náš první sebezáchovný instinkt je couvnout.
A to i přesto, že někde v pozadí se nachází tichý a mlčenlivý zástup lidí, kterým je celá věc buď ukradená, nebo nám v některých případech i lehce fandí.
Každý, jehož kariéra byla ukončena takovým permanentně rozzuřeným davem bez zábran, o tom ví své.
Daleko horší ale je, berou-li právě manažeři nebo volení politici bouření na Twitteru jako reprezentativní vzorek nálad ve společnosti. Nic nemůže být dále od pravdy.
Sociální sítě jsou „převrácený ledovec“, 90 % strmí nad hladinou, ale pod ní skoro nic není.
Naprostou většinu politického obsahu na sociálních sítích vygeneruje pár promile nadšenců, v některých
případech přímo fanatiků.
Odysseus se při své plavbě kolem ostrova Sirén nechal přivázat ke stěžni a svým námořníkům zalepil uši voskem. To bylo velmi rozumné preventivní opatření a dalo by se v něm inspirovat.
Možná by si moderní exekutivci všeho druhu měli pro změnu nainstalovat blokační software na různé Twittery a Facebooky a věnovat se buď tomu, co identifikují jako problém sami, nebo tomu, co lze vyčíst z reprezen-tativnějších průzkumů veřejného mínění – a ne tématům, která na ně křičí několik aktivistických účtů.
Kdyby tak činili, věděli by, že pro širší populaci je důležitá otázka bydlení, migračních toků, kvality školství či kupní síly, a ne obskurity typu zákonem definovaného postavení genderqueer jedinců, což reálně v menší zemi zajímá asi třicet lidí, z nichž dvacet k těm volbám ani nepůjde, když tím systémem tak pohrdají.
Superzranitelné tímto přívalem elektronicky šířených pitomin jsou právě moderní strany typu Zelených
a Pirátů, které s internetem srostly až příliš; ono to má své záporné stránky a přejímání totálně okrajových
témat s hlasitými grupami příznivců je jedna z nich.
Věřím, že lidstvo se jednoho dne naučí s agresivními skupinkami hysteriků na sítích žít, stejně jako se naučilo žít s AIDS a atomovou bombou. Společnosti a státy, které si první vyvinou rezistenci, začnou být úspěšnější než ty druhé, protože svoboda myšlení je skoro vždy dlouhodobě produktivnější než ustrašeně-otrocký komplex.
Momentálně jsme bohužel v časné fázi problému, kdy se očím plným strachu jeví jako nezvládnutelný.
Ale v podstatě mají tihle jedinci právě jen tolik síly, kolik jim jsme ochotni vlastním chováním propůjčit,
a trocha odvahy nasazená na správném místě může udělat velký rozdíl.
Vzpomeňte si na to, až zase uvidíte, jak někoho verbální žraloci na síti trhají na kusy.
Minimálně by měl vědět, že proti nim nestojí sám.
Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.
https://prima.iprima.cz/komentare/komentar-mariana-kechlibara-prevraceny-ledovec