Zasedl soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku… kvůli nám…

Tak už to začalo!
Česká republika dnes pomyslně usedla na lavici obžalovaných. A dlužno dodat, že v dobré společnosti.

Soudní dvůr Evropské unie v Lucemburku totiž právě zahájil dlouho očekávané řízení s Českou republikou, Polskem a Maďarskem ve věci neplnění tzv. „uprchlických kvót”. Žalující strana, Evropská komise, žádá „svůj” soud, aby jí potvrdil, že zmíněné tři země porušily povinnosti, plynoucí jim z unijního práva.

Každý realisticky uvažující občan má o výsledku takového stání předem jasno. 
Stačí se podívat na předchozí výstupy této „nezávislé instituce”, zejména ve věcech okolo posvátné a nedotknutelné krávy Únie, obvykle označované pracovně-krycím názvem „migrační krize”. Třeba na to, že členské státy Evropské unie nemají právo zadržet či zatknout migranty, kteří nelegálně vstoupí na jejich území. (zde).

Vyhostit je, ano, to můžou. Ovšem až po řádném, zákonném řízení. 
V jehož průběhu je však, jak stanovil soud,  nesmí mít někde bezpečně pod zámkem…. Protože lidská práva.
A tak  se mohou, naši milí migrouškové v poklidu a svobodně  „rozplynout” v ilegalite no-go zón a se smíchem zmizet mezi komunitou souvěrců.

Anebo jiný verdikt. Že členské státy Evropské unie nesmí vyplácet azylantům s časově omezeným povolením k pobytu nižší sociální dávky než svým vlastním občanům (zde).
Což je pochopitelné a logické. Přece naši milí a vítaní hosté nezaplatili pašerákům takové peníze, aby se pak měli hůř než nějaký nevěřící! To by se na to Alláh podíval!

O zatím posledním, z oné série podivných rozhodnutí ve věcech migrace, tu byla řeč nedávno. 
O tom, že azyl lze sice migrantům, kteří spáchají nějaký zvlášť závažný zločin soudně odebrat, ale že ani pak nesmějí být tito lidé deportováni tam, odkud přišli, pokud by jim tam, doma, hrozilo nějaké příkoří….

Série podobných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie vzbuzuje, mírně řečeno, dojem jakési podivné zaujatosti. Úporné posedlosti úkolem, který musí být splněn. Za jakoukoli cenu, i kdyby tou cenou měla být úplná rezignace na právo spravedlnost a nestrannost. 

Ten dojem ještě zvyšuje vyjádření předkladatelky  žaloby, zástupkyně Evropské komise: 

„Tento rozsudek bude velmi důležitý z hlediska potvrzení, že povinnosti mají být dodržovány, což je základním kamenem zásady vlády práva v Unii. Stejně tak je důležité zdůraznit význam zásady solidarity, na níž je Unie založena.”  

Tedy, jinými, méně vzletnými slovy:

„Konečně na ně bude metr, na ničemy nevděčný, východní. Islamizaci Evropy si od nich rozvracet nedáme.”

O to smutnější je zjištění, kdo že je onou předkladatelkou a zástupkyní Eurokomise. Jde o českou právničku Zuzanu Malůškovou. Ano, českou.
Ale ke své rodné zemi nekompromisní. „Skutkový stav je jednoznačný,” uvedla Malůšková ve své řeči před soudem. A nijak zvlášť při tom nezastírala, že si je vědoma, jak causa (s největší pravděpodobností) dopadne. Žalované tři země své povinnosti plynoucí z rozhodnutí Rady EU o relokačním programu ze září 2015, podle ní, jednoznačně nesplnily, a tak prý „rozsudek bude potvrzením zásad vlády práva v EU.”

Neodbytně to připomíná smutné období německé okupace, jejíž osmdesáté výročí jsme si nedávno připomínali. Zaujaté soudy, právo cizí, nám nepokrytě nepřátelské moci, nadřazené právu tuzemskému, kriminalizace činů, dřív legálních a normálních… až po ty snaživé Čurdy a Moravce. Kteří dělali karieru, spolupracovali, šplhali, postupovali, dokud nepřišel pád.

Ony totiž, vážení karieristé, režimy přicházejí a odcházejí. Někdy i náhle a překvapivě. Co bylo včera ještě jisté a perspektivní, může být zítra náhle v troskách…… Včetně tisíciletých říší, že Ádo…
Ale paměť národa přetrvává.

Tehdy, před čtyřiasedmdesáti lety, bylo účtování národa s nejrůznějšími Čurdy velice nehezké.

LUBOMÍR VYLÍČIL
https://pravyprostor.cz/zasedl-soudni-dvur-evropske-unie-v-lucemburku-kvuli-nam/

sdílet na