Kolonizace Evropy

Volání do zbraně Guillauma Fayeho.

Knihu Kolonizace Evropy napsal před 16 lety Francouz o kontinentu 3500 mil vzdáleném od toho našeho –
a přesto se v něm popsaná rasová krize podobá té naší v podstatě k nerozeznání.
A co je ještě horší – a v čem vidím největší hodnotu knihy – rozbor patolízalské mentality evropských bělochů poslouží jako takřka dokonalá diagnóza amerických vládců. Navzdory geografické, jazykové a kulturní vzdálenosti a dokonce i zavedené tradici franko-americké řevnivosti zuří na obou stranách Atlantiku stejná psychologická nákaza. Propukla ve všech západních národech.

Jakkoliv je toto zjištění velice znepokojivé, podobnosti jsou natolik zásadní, že když se povede zvrátit zhoubný vývoj byť jen jediné vládě, může to posloužit jako model pro zbytek bělošského světa.

Autorem Kolonizace Evropy je plodný a nadaný Guillaume Faye, mezi jehož další díla patří mj. Souběh katastrof, Proč bojujeme a Archeofuturismus, které anglicky mluvícím čtenářům přineslo stále nepostradatelnější nakladatelství Arktos. Faye také dvakrát promluvil na konferenci American Renaissance, kde přítomné uchvátil svou ohnivou obhajobou Západu. Počítám ho mezi nejlepší mluvčí za naše lidi.

„Evropa prochází demografickou a etnokulturní tragédií,“ píše Faye.
S Francií v čele se nechává dobrovolně kolonizovat cizinci, nezřídka právě z oněch oblastí, které v 19. století naopak kolonizovali Evropané. Tentokrát však jsme svědky „kolonizace zezdola“ lavinou barevných, kteří prostými počty dobývají kontinent, o jehož ovládnutí silou by si jejich národy mohla leda tak nechat zdát.

Faye jmenuje dvě hlavní příčiny.

• První je expanzivní povaha islámu, který už od doby, kdy v roce 711 poprvé překročil Gibraltarskou úžinu, prahne po Evropě.

• Mnohem nebezpečnější je však katastrofální ztráta vůle Evropanů, kteří se chovají, jako by věřili v „přirozené právo každé lidské bytosti usadit se v západní Evropě.“

Jak Faye poznamenává:

„Celým Třetím světem se šíří zvěst – ‚Evropané se nebrání. Litují nás a nikdy by nenašli odvahu nás vyhostit.‘“

Napomáhání kolonizaci se stalo novým evropským náboženstvím: protestanti, katolíci, Židé a dokonce i komunisté nerozdílně vítají muslimy, kteří je nenávidí. Socialisté a zelení podporují imigraci, jelikož věří, že Arabové a Afričané budou volit levici, což mnozí skutečně činí – Faye to však nazývá krátkozrakou a sebevražednou strategií, protože dříve či později imigranti nepochybně založí své vlastní muslimsko-etnické politické strany a levici bez díků odkopnou.

Jednotní jsou i politici:
„Slabá pravice umožňuje kolonizaci vlastní lenivostí, malátností a ze strachu z obvinění z nelidskosti, zatímco šílená levice podporuje kolonizátory z politického přepočítání se i ideologického zápalu.“

S výjimkou hrstky disidentů Evropané pijí ze studánky etnické sebevraždy:

„Podobně jako u receptu na Coca-Colu není snadné určit přesný podíl imbecility, blouznivého altruismu, protirasistického snobství, etnomasochismu a (mylné) politické kalkulace v tomto koktejlu.“

Všichni veřejní představitelé se dnes podle autorových slov shodnou na tom, že „rasismus se jim osobně hnusí ze všeho nejvíc, a že je to nejtěžší prohřešek proti lidskému duchu.“

Projevit nesouhlas v otázce rasy nebo imigrace „znamená vystavit se ostrakismu, zavřeným dveřím v profesním životě a morálnímu či dokonce trestnímu odsudku.“

Výsledkem je galimatyáš…… Francouzské úřady oficiálně nevidí rasu ani náboženství – Francouze totiž definují výhradně „republikánské hodnoty.“ Proto neexistují oficiální údaje o počtech barevných nebo muslimů. Všichni však vědí, že ti se shromažďují v eufemisticky označovaných „citlivých“ oblastech, kam se často bojí vstupovat i policisté. Vláda tam tedy s nejvyšší opatrností posílá výhradně neevropské pošťáky, učitele i sčítače lidu, jelikož běloši by se velice pravděpodobně stali obětí napadení. Faye se této citlivosti ke skutečnosti, která oficiálně neexistuje – „rozkošnému protimluvu,“ jak to nazývá – srdečně vysmívá.

Kdokoliv by se pídil po spolehlivějších rasových údajích, okamžitě se stává podezřelým. Faye zmiňuje případ levicové demografky Michèle Tribalatové, která chtěla znát počty Neevropanů, aby mohla vyčíslit jejich prý nedostatečné zastoupení v elitních zaměstnáních. Přesto byla označena za součást „krajní pravice.“

Faye tuto vědomou nevědomost poeticky nazývá „rozbíjením teploměru“ – pacient už leží na smrtelné posteli, ale přesto zatvrzele odmítá vyslechnout si diagnózu.

Pravdu ovšem beztak každý zná. Proto je televize plná „svědomitě převráceného vyobrazení reality,“ zalidněného arabskými sociálními pracovníky, kteří domlouvají nezvladatelným mladým Francouzům a rasově smíšenými páry s životy jako z katalogu. Francie halasně rozhlásila zprávy o tom, že rasa byla odhalena jako mýtus – což Faye komentuje jako „psychotické popírání rasových skutečností“ – přesto si však všichni jsou naprosto jistí, že „rasismus“ existuje a vyzývají, aby se zcela imaginární rasy co možná nejvíce mísily.

Na obálkách časopisů se pravidelně objímají černí s bílými a na jejich stránkách se do omrzení objevuje obrázek „Francouzky budoucnosti“ – nádherné, počítačem vytvořené míšenky.

Faye píše, že média se snaží hrát na obě strany: oslavné příběhy o úspěšných mladých Tunisanech a Senegalcích otiskují hned vedle znepokojivých reportáží o obětech „exkluze.“ Na každý televizní speciál o dokonale asimilovaných Alžířanech připadá jiný, věnovaný neproniknutelným překážkám v integraci.

Dále vysvětluje, že jméno pachatele francouzské etnicity bývá okamžitě zveřejněno, u imigrantů často nikoliv. Politici se překotně hrnou k náhrobkům afrických kriminálníků zabitých policií, ale ignorují Francouzky znásilněné a zavražděné Afričany a každý, kdo proti nesmyslnému protifrancouzskému násilí otevřeně vystoupí, je označen za „rasistu.“ 

Početné neevropské rodiny jsou okouzlující, ale každá evropská žena s více než třemi dětmi je chovná klisna, příliš hloupá než aby si vybudovala vlastní kariéru. 

Desítky tisíc polygamních muslimů ve Francii pobírají dávky na své obří rodiny, přestože tamní právní řád pokládá bigamii za zločin.

Francie už ani nedokáže deportovat ilegální imigranty. „Jakmile úřady pohrozí vyhoštěním imigranta, který měl dost rozumu svůj případ předat médiím, obratem vznikají kolektivy a podpůrná společenství,“ píše Faye.

Při první zmínce o hladovce přispěchají „kněží a trockisté“ a vláda k nadšení médií v mžiku oka kapituluje. 
Francouz bez domova, který by zahájil hladovku, protože přišel kvůli imigrantům o práci, by se dočkal nanejvýš výsměchu.

Čím vyšší míra neevropského hněvu, tím jasnější doklad na nich páchaného bezpráví – a stát tak může utrácet další miliardy na sociální programy, podporu zaměstnanosti a vnucování „pozitivní diskriminace“ zaměstnavatelům. Svého času dokonce vláda posílala „vyloučenou mládež“ na dovolené u moře a na lyžích v přesvědčení, že to z nich udělá Francouze.

Jedním z těchto usmiřovacích plánů byla i „resocializace sportem,“ kdy měly delikventy napravit fotbalové zápasy. Program však narazil na úskalí: týmy se zpravidla servaly navzájem.

Fayemu toto rozmazlování:

…silně připomíná scénu z filmu Mars útočí!,… kde se Američané snaží uchlácholit marťanské agresory vypuštěním holubice, … v naději, že toto gesto Marťany nějak dojme. Ti však odpovídají laserovou puškou a grilovanému kuřeti podobná holubice dopadá k nohám poblíž shromážděných lidí.

sdílet na