Vybudujeme globální budoucnost bez Západu – výbušný projev šéfa ruské rozvědky

Šéf ruské zpravodajské služby Sergej Nariškin dal Západu vedeného Spojenými státy ultimátum.

Západní hegemonie v čele se Spojenými státy končí, ale ze všech sil se snaží udržet si svou moc. 
Nariškin oslovil parazity otevřeným textem:
„buď vyrosteš, nebo bude budoucnost vybudována bez tebe“ …

To je už otevřená a přímá reakce Ruska na adresu Západu! 
… Víte, Yankeeové mají velmi rád formuli: “Clear and present danger”  – “Jasné nebezpečí.” 
Dokonce i Hollywood tak nazval jeden ze svých trháků. Mimochodem dobrý film. 
Tak, ať to teď pocítí sami. Možná, že je to donutí myslet střízlivě – minimálně, pokud jim již otevřeně ukazují místo, které mají. . . v posledním vagóně ve “Vlaku do budoucnosti”.     

Ano, ať ve Washingtonu – mezi střety s Trumpem – popřemýšlejí o tom, “jak budou žít dál” po takových strategických změnách, když z Velké mezinárodní tribuny bylo sděleno…. “Všechno!…. Další vývoj na planetě půjde bez vás”: ….. globální budoucnost bez Západu  – sic! 

Nevěříte??

Je to již řečeno v otevřeném textu: 
“Pokud Západ, vedený Spojenými státy, nemá dostatek zralosti a odvahy k pohybu v uvedeném směru, ostatní centra moci budou muset navrhnout globální budoucnost bez něho.”    
Ptáte se, co je to „ ukázaný – specifikovaný směr“? 
– Odpověď najdete, když si přečtete projev hlavy ruské zpravodajské služby  Sergeje Nariškina na Moskevské mezinárodní konferenci o bezpečnosti 2019 (MCIS-2019).     

Mimochodem, podle informací televizního kanálu Ministerstva obrany Ruska “Zvezda”, 54 zástupců špičkového vojensko-politického vedení zahraničních států na úrovni vedoucích vojenských oddělení, jejich zástupců a náčelníků generálních štábů se zúčastnilo Moskevské mezinárodní bezpečnostní konference
(MCIS-2019)…… Zúčastnilo se jí více než 1 000 účastníků ze 101 zemí.

Sergej Nariškin na v této reprezentativní schůzce silových složek, složené minimálně z poloviny členských zemí OSN, vystoupil s projevem.

Sergej Naryshkin řekl následující:
“Mezinárodní situace, na pozadí které se naše schůzka koná, je nesmírně složitá. 
Je kvalitativně odlišná od předchozích období studené války a krátkého triumfu americké unipolarity. Konfrontace mezi mocnostmi v těchto letech byla napjatá, ale obecně předvídatelná, řízená jasným souborem pravidel. 

Rozpadají se staré rovnováhy sil, normy jsou přepsány a ničeny najednou ve všech oblastech mezistátní spolupráce. Hlavním důvodem pozorovaných procesů je neochota takzvaného Západu vedeného USA, rozpoznat nezvratnost vzniku multipolárního světa. 

Je jasně viditelná touha euroatlantické elity udržet si své vedení, které až donedávna nemělo žádnou alternativu. Německý filozof Walter Schubart na počátku 20. století, řekl že oni (Angličané) „na rozdíl od jiných národů, se dívají na svět jako na továrnu, a po ničem tak touží jako po kořisti a výhodách“. 

Od rozpadu Sovětského svazu jsme měli možnost pozorovat, jak historičtí a političtí nástupci Angličanů – Američané, postavili a rozšířili svou továrnu, přesněji korporaci, která nyní těží zisk v celosvětovém měřítku. Mnoho zemí, jako je Jugoslávie, Afghánistán nebo Irák, zažilo efekt jejich obchodního modelu.  

Ale se začátkem nového století se k nelibosti atlantistů něco pokazilo.    
Státy a národy začaly stále tvrději připomínat Washingtonu svou geopolitickou subjektivitu. 
Celosvětová finanční katastrofa roku 2008 odhalila roztřesené základy globální liberální ekonomiky vybudované Západem. Dosud nebyly nalezeny nové zdroje vysokého a stabilního růstu.

V samotných západních zemích nebyla populace připravena ani na závažné následky krize, ani na experimenty vlastní elity v oblasti multikulturalismu a nahrazení tradiční identity. 
Důkazem toho je prudký nárůst popularity antisystémových, národně orientovaných a populistických sil. 
Společnost vysílá vládám jasný signál, že se cítí podvedená. 
A ty, namísto adekvátní reakce, mumlají o mýtickém „vnějším zásahu“ a pořádají „hon na čarodějnice“.      

Mnoho z výše uvedených problémů by ztratilo svůj význam, kdyby se západní elita naučila považovat mezinárodní vztahy ne jako  „hru s nulovým součtem”, ale jako způsob, jak společně vyřešit vzniklé problémy. Globální korporace se však nemůže přestat rozšiřovat a nemůže dopustit pokles zisku. Spíše zničí mezinárodní právní systém a bezpečnostní architekturu, která se pro ni stala nerentabilní a nepohodlnou.     

Povzbuzeni takovými egoistickými motivy, Američané a jejich poslušní spojenci se stále více uchylují k silovému prosazování svých zájmů na úkor mnohostranných jednání. 
Uskutečňují otevřené pokusy destabilizovat situaci ve většině regionů světa. 

Přičemž stále častěji jednají nejen bez ohledu na normy mezinárodního práva, ale také v rozporu se zdravým rozumem. Živým příkladem je situace kolem Venezuely, kterou dnes cynicky rozbíjejí podle stejného vzorce jako Libyi nebo Sýrii. 

Samotný Bílý dům trvá na nebezpečí nekontrolované migrace, vynakládá miliardy na posílení hranic s Mexikem a zároveň rozfoukává nový občanský konflikt, provokuje další humanitární katastrofu a tentokrát téměř u sebe, za rohem.    

Tato arogantnost a sebeklam jsou jednou z hlavních výzev mezinárodní bezpečnosti. 
Taková bezohledná linie se projevuje nejen ve vztahu k Venezuele, kterou Spojené státy soudě podle jejich chování, považují za téměř svou provincii! 
Vidíme jak Spojené státy, Spojené království a jejich nejvěrnější spojenci v NATO postupně opouští základní pravidla a mnohostranné úmluvy i v takových zásadních otázkách strategické stability, jako je kontrola zbraní a zbraně hromadného ničení. 

Je znásilňován princip volného obchodu, který je základem globálního finančního a ekonomického systému, který si sami vybudovali. Svévolně, po svém, interpretují mezinárodní právo, způsobují vojenské útoky na území suverénních států, zabíjejí desítky a stovky tisíc civilistů a ukládají sankce geopolitickým soupeřům. 

Samotný  pojem „práva“ však byl převrácen v posměch poté, co Britové zavedli právní výraz „vysoce pravděpodobný“, které ostatní západní země považovaly za dostatečný pro masové vyhoštění ruských diplomatů (k nimž dostaly zrcadlovou odpověď). 

Rozhodnutí USA uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele a Golanské výšiny jako území židovského státu, v rozporu s rezolucí OSN, jakož i jednostranné odstoupení Washingtonu od dohody o íránském jaderném programu, podkopávají kolektivní úsilí o stabilizaci situace na Blízkém a Středním východě.

Navíc je ohrožen samotný princip řešení krizí prostřednictvím mnohostranných jednání. 
Důraz na použití síly bez ohledu na principy suverenity, územní celistvosti a nezasahování do záležitostí jiných států je základním prvkem doktrinálních dokumentů Trumpovy administrativy, včetně Národní bezpečnostní strategie a Strategie pro boj proti terorismu USA.       

V této souvislosti se také mnoho regionálních mocností začíná chovat agresivněji, například v řešení dlouhodobých pohraničních sporů nebo v posilování vlastních vojensko-politických pozic. 
V důsledku toho dochází k řetězové reakci, kolektivní mechanismy reakce na výzvy jsou ještě více narušeny. 
Místo vyváženého rozhodování přichází impulzivnost, převládají egoistické přístupy. 

Vzrůstá riziko tzv. náhodných konfliktů, které vznikají díky jednostranným a spontánním jednáním jednotlivých hráčů a obtížně se dají předpokládat. 
Stále více lidí po celém světě je vtaženo do konfliktů různých stupňů intenzity.

Výsledkem je, že i malá provokace může vést ke spuštění globální krize.     
Připomeňme si první světovou válku. Žádná z Velmocí, jak se zdá, nebyla připravena ji zahájit, a přesto do ní doslova padli, zaplatili za ni desítkami milionů životů a někteří – zmizeli z geopolitické mapy světa.    

 Před sto lety mohli státní představitelé ve svém odůvodnění odkazovat na „neexistenci mezinárodních právních mechanismů pro řešení rozporů v raných fázích“. 

Dnes takový nástroj existuje, ale takzvaný  Západ a především USA ho důsledně ničí. 
Namísto toho nenabízí nic jiného než „pěst“ nebo prázdná prohlášení o posílení, údajně „univerzálního liberálního řádu“, přičemž v realizaci těchto prohlášení nevěří dokonce ani jejich autoři.   

Tato nezodpovědnost je pravděpodobně vysvětlena i skutečností,  že Spojené státy nemají historická traumata spojená s válkou, kterou mají jiné národy, zejména Rusko a evropské země. Ale současný svět (mimochodem, úsilím samotných USA) se stal natolik vzájemně závislým, malým a plochým, že ani Atlantik a Tichý oceán již nemohou být považovány za spolehlivou obranu proti možnému globálnímu konfliktu.     

Rusku, které za posledních sto let zažilo tři zničující války, se neomrzí vyzývat ostatní členy mezinárodního společenství, aby společně hledali řešení problémů, které se nahromadily.    
Bohužel, i v těch oblastech, kde probíhají podobná jednání, jako je „boj proti terorismu“ nebo „informační bezpečnost“ neprobíhá vše tak jak by mělo. 

To samozřejmě neznamená, že je třeba přerušit jakýkoliv kontakt, jít do izolace nebo izolovat je. 
Je třeba pokračovat v dialogu, už i proto, aby se zabránilo konečnému zhroucení stávajícího mezinárodního systému, který však zajišťuje strategickou stabilitu. V současné napjaté situaci je nutné se vydat cestou
NE-destrukce, ale posílením globálních a regionálních formátů, jejich současným zlepšováním a transformací
v zájmu míru a bezpečnosti na celé planetě.   

Pokud Západ, vedený Spojenými státy, nemá dostatek zralosti a odvahy pohybovat se v uvedeném směru, ostatní centra moci budou muset navrhnout globální budoucnost bez něho. 

Nahradit zastaralý “liberální univerzalismus”-  musí přijít nový světový řád – spravedlivý a stabilní. 

Musí být vytvořen za takových podmínek a v těch formách, které zabezpečí soužití států a regionálních sdružení se zachováním práva na svébytný rozvoj pro každou z nich.    

Jsem si jistý, že v tomto procesu budou stále aktivnější ty rozumné síly v západních zemích, které jsou si vědomy rizik, kterým čelí světové společenství,  a které mají elementární zájem o svou sebeobranu.

Obrysy nadcházejícího světového systému jsou stále pokryty mlhou nejistoty. 
Zabezpečí opravdovou jednotu v rozmanitosti? Nebo se opět stane krytem pro vládu úzkého „klubu vybraných“?,….  To do značné míry je závislé na naší společné práci.” 

Publikujeme tuto řeč Sergeje Nariškina celou, protože zdaleka ne všichni o ní vědí , nebo jí věnovali takovou pozornost, jakou si zaslouží. Podobný strategický obrat si zaslouží být viděn, oceněn a analyzován.   
Zvláště v předvečer Dne Vítězství.      

https://cont.ws/@serfilatov/1316761
http://xn—-ctbsbazhbctieai.ru-an.info/

sdílet na