Baruchův klan: Skuteční páni peněz jsou vždy ve stínu
Nedávno na kanále kramola.info vyšlo video o Rockefellerovi. A vzhledem k tomu, že je už shlédlo několik milionů diváků, mnozí se správně zabývali otázkou – je skutečně Rockefeller ten největší darebák planety?
Před několika lety vyplulo na veřejnost vytvoření společné mezinárodní dohody mezi Rothschildy a Rockefellery. Mnoho analytiků je touto skutečností zmateno.
Celé dvacáté století přece bylo poznamenáno bojem těchto dvou rodin a teď tohle?
Oficiální verze vysvětlení zní:
oba klany se spojují, aby přežily ve vlnách světové hospodářské krize. Co se ve skutečnosti stalo?
První podivnost nové aliance spočívá v tom, že tyto superrodiny spojily částku pouhých 40 miliard dolarů. Taková částka by odpovídala třeba Billu Gatesovi nebo Warrenu Buffettovi, ale rozhodně ne předním finančním klanům světa. Celkové jmění Rothschildů přesahuje podle hrubých odhadů 4 biliony dolarů.
U Rockefellerů se celkový kapitál počítá ve stejných řádech a jen o bilion méně.
Ukazuje se, že sdružování kapitálu není snahou o přežití, ale jednoznačným nárokem na dominanci
v postkrizovém světě, špičkou ledovce v boji jedněch tajných elit s druhými. Ale pokud Rothschildova a Rockefellerova aliance bude s někým bojovat, znamená to, že tedy nejsou prvními veličinami ve světě globálního finančního zákulisí.
Kdo tedy?
Mayer Rothschild, zakladatel dynastie, se narodil v Německu v roce 1744 a americký John Rockefeller starší
o téměř 100 let později. Jedná se tedy z historického hlediska o poměrně mladé rody.
Kdo ale vládl planetě, když Rothschildové-Rockefellers ještě nebyli u válu?
Možná to je rodina, jejíž členové založili svou Standard Chartered Banka již v roce 1613.
Skutečná moc je tajná moc a, jak známo, velké peníze milují ticho, a proto se Baruchové snažili vždy držet
ve stínu. Snad jen tehdy, když to vyžadoval život, Bernard Baruch porušil pravidlo a stal se ekonomickým poradcem hned pěti prezidentů USA.
Zde je jeho stručný životopis.
V roce 1881 se rodina Baruchů přestěhovala do New Yorku a mladý Bernard vstoupil do City College, po jehož absolvování pracoval jako zprostředkovatel na burze v New Yorku, ale už
v roce 1903 založil vlastní zprostředkovatelskou společnost.
Na rozdíl od tehdejší módy sdružování se v trustových firmách Bernard Baruch vedl svou poměrně úspěšnou makléřskou firmu údajně sám, ačkoli mu samozřejmě byla poskytována podpora starým rodinným klanem. Ale pro veřejnost Bernard získal přezdívku “Osamělý vlk z Wall Street”.
Ve věku třiatřiceti let se stal milionářem a zároveň se mu podařilo vytvořit svůj kapitál v souvislosti s probíhajícími krizemi ve Spojených státech. Od roku 1912 Baruch rozehrál i politickou kartu financováním volební kampaně Woodrowa Wilsona.
Jako projev vděčnosti za podporu ho Wilson dostal do Úřadu národní obrany. Během první světové války Baruch stanul v čele Vojensko-průmyslového výboru USA a roztočil setrvačník zbrojení, který umožnil na nějakou dobu překonat řadu krizí v ekonomice země.
Konkrétně Baruch jako poradce prezidenta naklonil Wilsona k podpoře myšlenky vytvoření FEDu, a tak
v závěru roku 1913 americká vláda delegovala pravomoc na zhotovení dolarových bankovek komerční
struktuře – Federálnímu rezervnímu systému.
Po revoluci v Rusku se Baruch nečekaně stal podporovatelem spolupráce se Sovětským svazem. Společně
s Hammerem a Harrimanem ho Lenin pozval k obnovení národního hospodářství země sovětů. Mezi první továrny postavené Američany v Rusku v letech 1920 – 1930 patřily traktorové závody ve Volgogradu, Charkově a Čeljabinsku. Samozřejmě, že tyto závody měly dvojí účel:
kromě traktorů se zde vyráběly také tanky, obrněná vozidla a další zbraně. Vozy nezbytné pro armádu byly vyráběny ve dvou hlavních továrnách – Gorkovském a Lichačovského, který byl postaven z dotací Henryho Forda ve třicátých letech minulého století. Americkými společnostmi také byly postaveny dva obrovské ocelářské závody – v Magnitogorsku a Kuzněcku.
V očekávání vývoje situace ve světě Baruch spolu se spřátelenými americkými a britskými bankéři v závěru dvacátých létech provedl kreativní manévr. Vyvinul snahu o změnu orientace americké ekonomiky na obsluhu vojensko-průmyslového komplexu prostřednictvím umělého kolapsu a ponoření se do krizového stavu.
Své podnikání demonstroval tehdy velmi slibnému britskému politikovi Winstonu Churchillovi, kterého pak pozval do Ameriky pod záminkou přednášek.
24. října 1929, v den, kdy se burza v New Yorku zhroutila, přivedl Baruch Churchilla na Wall Street.
V době, kdy vzbouřený dav zuřil u budovy Newyorské burzy, svěřil Churchillovi, že už rok před krachem přestal hrát na akciovém trhu, prodal všechny své akcie a koupil americké vládní dluhopisy, čímž zabezpečil svůj kapitál před znehodnocením.
Na Churchilla to učinilo obrovský dojem a od té doby jeho přátelství s Baruchem získalo nejen osobní charakter, ale také rysy strategického partnerství. A byli to právě Baruch a Churchill, kdo se stali aktivními organizátory hry na posílení a následný střet Německa a SSSR.
V tomtéž roce 1933 Spojené státy plně ustavily diplomatické vztahy se SSSR a Bernard Baruch se spolu
s významnými americkými politiky setkal v Americe se sovětskými zplnomocněnými zástupci:
Maximem Litvinovem a Jevgenijem Rozengoltsem, aby vytvořili společnou linii postupu.
Nemělo by se zapomínat, že po revoluci byl Litvinov vyslancem bolševiků v Londýně a v prosinci 1917 napsal velmi zajímavý doporučující dopis britskému diplomatovi a zpravodajskému důstojníkovi Lockcardovi
o Trockém:
“Jeho působení v Rusku považuji z pohledu našich zájmů za užitečné”.
Mimochodem, o Litvinovi. Mnozí naši dnešní patrioti, kteří přejí okamžité štěstí všem a najednou, se domnívají, že v roce 1939 ovládal Josef Visarionovič v zemi veškerou moc.
Ale ouha! Tehdy byla například odhalena velezrada tehdejšího lidového komisaře pro zahraniční záležitosti – Litvinova, v jistých kruzích známého jako Meir Henoch Mojsejevič Vallach-Finkelstein.
To, co v té době dělaly autoritativní a kompetentní orgány se zrádci vlasti, je dobře známo:
trestaly, někdy velmi tvrdě a rychle.
A co tehdy mohl udělat “všemocný” Stalin, který podle vzpomínek svých současníků hovořil na jednání vlády
o zradě Litvinova-Wallacha a jen “s velkými obtížemi udržoval klid”?
V podstatě nic. Požádal Litvinova, aby napsal žádost o propuštění “na vlastní žádost” a dal ho do domácího vězení na Litvinově komfortní chatě. A to je všechno.
Tam tento zrádce v pohodlí zemřel v roce 1951 ve ctihodném stáří 75 let. A tak se ukazuje, že ani Stalin nemohl diktovat podmínky těm v pozadí.
Ale vraťme se k Baruchovi, jehož zájmy nebyly omezeny evropským divadlem.
V roce 1934 ve spolupráci s americkým ministrem financí Henrym Morgentauem uskutečnil bezprecedentní operaci výměny čínských zlatých rezerv za balíček papíru v podobě obligací. Do kouta zahnaný Čankajšek, kterého stíhala jedna porážka za druhou, tehdy souhlasil s touto „výměnou“, díky níž obchodníci ze Spojených států obdrželi nejméně 100 tun zlata ve slitcích a obrovské množství stříbra, šperků a starožitností a Čankajšek obdržel 250 listů papíru a klidné stáří na ostrově Tchaj-wan.
Začátkem čtyřicátých let byl Baruch již miliardářem, ale vrchol dividend z jeho podnikatelské účasti v politice přišel v letech druhé světové války a v poválečných závodech v jaderném zbrojení.
Útok Japonců na americkou námořní základnu v Pearl Harboru dne 7. prosince 1941 byl možná pro někoho překvapením, ale nikoli pro Barucha a bankovní oligarchii. Díky této provokaci byla Amerika vtažena do druhé světové války a oligarchové a především Baruch získali obrovské výnosy.
Během války i nadále radil vládě a měl obrovský vliv na rozdělování státních vojenských zakázek.
Miliardy dolarů pak šly na financování těch oblastí, které navrhl právě on. V roce 1944 díky obratné hře Barucha a jeho partnerů v Bretton Woods, Evropa a SSSR, vyčerpané válkou, souhlasily s uznáním amerického dolaru jako světové rezervní měny.
Po druhé světové válce se Baruch zavázal dohlížet na americký jaderný program a dostal pod sebe jaderný průmysl.
“Baruch chce vládnout světu, ovládnout Měsíc a možná i Jupiter, ale to teprve uvidíme,” zapsal si prezident Truman do svého deníku.
Tato fráze jasně ukazuje, kdo skutečně činil zásadní rozhodnutí, a prezident mohl jen závidět, ale otevřeně
se postavit proti nemohl. Od začátku závodu ve zbrojení, který přinesl dodavatelům amerického vojensko-průmyslového komplexu báječné zisky, Baruch osobně dohlížel na výrobu americké atomové bomby pod mottem: …..“Musíme jít vpřed s atomovou bombou v jedné ruce a křížem v druhé.”
Po demonstraci síly americkým atomovým bombardováním japonských měst Hirošimy a Nagasaki 6. a 9. srpna 1945 přijal Sovětský svaz veškerá opatření k obnovení jaderné parity.
Ve vzniklé situaci Spojené státy spěchaly na jedné straně přesvědčit světové společenství o svých mírumilovných snahách a na druhé – provedly důmyslnou kombinaci s cílem podřídit Americe rozvoj jaderné energetiky na celém světě.
Samozřejmě, že iniciátorem takového rozsáhlého plánu nebyl nikdo jiný než Baruch, kterého prezident Harry Truman jmenoval zástupcem Spojených států v Komisi OSN pro atomovou energii.
Na své první schůzce dne 14. června 1946 americká delegace oznámila plán úplného zákazu jaderných zbraní, který vešel do historie jako “Baruchův plán”.
Zdálo by se, že plán hlásal dobré cíle, ale předpokládal provádění mezinárodních inspekcí Komisí OSN pro atomovou energii a současně jí poskytl pravomoc přijímat donucovací opatření proti porušovatelům.
Navíc by na její rozhodnutí neplatilo právo veta stálých členů Rady bezpečnosti OSN.
A tady Baruchovy plány narazily na nedůvěru Stalina, který pochopil, že jejich realizace by zpomalila pohyb SSSR směrem k budování vlastního jaderného potenciálu nezbytného pro zajištění vlastní bezpečnosti. Sovětská delegace na konferenci OSN tedy využila skutečnosti, že návrhy Američanů se radikálně lišily
od Charty OSN a její struktury, a uvalila na celý plán veto.
Čím to všechno skončilo pro Barucha?….. Ničím.
Od roku 1949 začal ve světě závod v jaderném zbrojení doprovázený vývojem taktiky a strategie ideologické diverze, kde se Bernard Baruch cítil jako ryba ve vodě.
I ve velmi pokročilém věku byl osobně zapojen do podnikání. Do konce jeho života dosáhla aktiva jím kontrolovaných firem a fondů výše bilionu dolarů. Je překvapivé, že tento strůjce osudů se neskrýval před lidmi, a tak bylo velmi snadné s ním promluvit. Pobesedoval v parku s odpočívajícími a zjišťoval, jaké mají nálady a přání; osobní strážce kolem něj nebylo vidět.
Baruch od roku 1965 odpočívá na jednoduchém hřbitově na okraji New Yorku. Na jeho hrobě není ani ohrada, ani pompézní památník. Jen malý kamen na trávníku.
Možná vás překvapí, že v dnešní době není nic známo o dědicích bilionového majetku Bernarda Barucha – jeho vnoučatech a pravnucích. Něčí všudypřítomné ruce vymazaly veškeré informace. Z pohřbu Bernarda Barucha nejsou žádné společné fotografie, přestože se ho jistě zúčastnili jeho nástupci, kteří však nechtěli
být viděni. Kdo ovládá kolosální majetek vlastníka bilionového impéria dnes, není známo.
A tak banka Baruchů, která byla vytvořena před 400 lety, se nyní skromně krčí ve čtvrté desítce světového žebříčku. Protože to je Banka bank, která nepotřebuje žádné ratingy, ale je všechno ostatní.
Není vůbec náhodou, že ve světové inscenaci 9/11 se Mezinárodní ústředí Standard Chartered Bank nacházelo v “dodatečně” se údajně “spontánně zhroutivší” budově WTC 7. Za pár vteřin v ruinách „zmizely“ veškeré účty týkající se bilionů dolarů a spolu s nimi byly odepsány i desítky tun zlata…
Ale stále existují rodiny Schiffa, Leiba, Kuhna… Víte něco o těchto rodinách? Možná by stálo za to natočit video, kde režiséry celých zemí a národů už nebudou oni, ale kde se tito majitelé peněz stanou hlavními postavami, herci, odhalujícími svou ne-lidskou podstatu.
Další materiály jsou v tomto videu.
zdroj: https://www.kramola.info/vesti/vlast/klan-baruha-nastoyashchie-hozyaeva-vsegda-v-teni
překlad: Vlabi
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2018/11/baruchuv-klan-skutecni-pani-penez-jsou.html