RAND Corporation – O americké globální strategii
Analytická společnost RAND Corporation si zaslouží neoficiální název „alternativy k CIA“.
Ačkoli je správnější ji považovat za předchůdce DARPA. Defense Advanced Research Projects Agency
je zodpovědná za vývoj nových technologií pro jejich praktické využití pouze v zájmu Ministerstva obrany, zatímco RAND (Research and Development, zkratka pro výzkum a vývoj) se specializuje na dlouhodobé cíle
a velkou americkou strategii jako státu.
Z tohoto důvodu je každá ze zveřejněných zpráv velmi zajímavá, téměř vždy tvoří základ oficiální americké mezinárodní a domácí politiky. Co je obzvláště důležité – dlouhodobé.
Takže studie, která se objevila na webových stránkách korporace:
„Rusko – vyvrhel, ne soupeř; Čína – soupeř, ne vyvrhel“
přitáhla pozornost nejen svým chytlavým titulkem.
Specialisté z předního amerického think-tanku shromáždili a podrobně prozkoumali obrovskou mozaiku primárních faktů, extrapolovali vznikající trendy a na 24 stranách závěrečného dokumentu načrtli svou vizi toho, jaký bude globální svět pro Ameriku do roku 2040.
Je jasné, že z 195 oficiálně uznaných a 7 nepoznaných zemí světa, zůstanou hlavními protivníky Spojených států Čína a Rusko. Další otázkou je, v čem přesně tato hrozba bude, a ve kterém konkrétním směru bude muset Washington hledat způsoby, jak ji zastavit.
Je třeba poznamenat, že v tomto případě experti RAND demonstrovali nejistý, ale poměrně zajímavý, rozsáhlý přístup. A co je nejdůležitější – jak suverénně vyvozovali konečné závěry.
Osnovou práce je oficiální americká národní bezpečnostní strategie, kterou přijala Trumpova administrativa. Vychází z nepochybnosti o absolutní světové nadvládě, kterou Amerika dosáhne jako naprosto neměnný řád věcí. Analýza identifikuje tři klíčové skupiny hrozeb:
- ze strany revizionistů
- nepoctivých států
- a teroristických skupin džihádu.
Prvním z nich je Rusko a Čína, jejichž akce jsou zaměřeny na přestavbu současného světa.
Druhou hrozbou jsou Írán a Severní Korea, jako státy odstavené „ze společenství civilizovaných zemí“.
Co je zajímavé, na samém počátku autoři s určitým odporem říkají, že všechny současné i budoucí problémy
s revizionisty vznikly kvůli nemožnosti zachování americké nadvlády „starými metodami“.
„Využívají svých vojenských schopností, a ty mají zabránit Americe ve svobodném jednání v kritických situacích.”
Autoři se tak snaží z USA vytvořit obraz bezpodmínečného Dobra, hrozbu jí nesou síly Temnoty, které se snaží zničit „dobrý a pro všechny šťastný svět“. Analytici věnovali své úsilí hledání způsobů, jak tomu zabránit.
Podle RAND jsou sice Moskva a Peking „první nebezpečnou skupinou“, svým charakterem a sestavou jsou však zásadně odlišné, což předpokládá zcela odlišný přístup k nim.
Druhá a třetí skupina jsou pro USA sice nepříjemné, ale absolutní význam nemají. Proto se více v dokumentu nezmiňují.
Zejména Rusko nemůže být považováno za ekonomicky rovnocenného konkurenta Spojených států,
je poměrně dobře vyzbrojeným vyvrhelem, který se snaží zničit americkou hegemonii, ale zjevně nemůže dominovat samo. I když je připraveno provádět expanzi, dokonce i vojenskou, pro rozšiřování státních hranic.
Zatímco Čína nepředstavuje existenciální vojenskou hrozbu pro Spojené státy, je to stále jen regionální mocnost, jejíž ekonomika prostě přerostla regionální úroveň a získala tak schopnost soutěžit s hegemonem.
Z čehož je učiněn první důležitý závěr:
- Rusko se snaží prolomit naprosto celý mezinárodní systém
- a Čína v něm chce jen zaujmout vhodnější místo, a vytvoří tak perspektivu „s nimi se domluvit“bez zásadních změn obecných pravidel „hry“.
Dlouhodobé tendence však pro obě země vykazují zcela odlišné trendy. Především v oblasti obyvatelstva,
kde rozhodujícím faktorem není ani jeho současný počet, jako důsledky demografických trendů.
RAND věří, že v příštích 20 letech se počet Rusů bude postupně snižovat o cca 0,25% ročně a do roku 2040
se sníží na 134 milionů. S ohledem na změny věkové a genderové struktury to značně omezí pracovní zdroje
a tím i ekonomický potenciál Ruské federace. Včetně vojenské sféry.
Na druhé straně, Čína bude i nadále růst na 1,41 miliardy v důsledku setrvačnosti v průběhu příštích 10 let,
ale pak důsledky národního programu kontroly porodnosti, který proběhl dříve, zemi „doženou“.
Již dnes existuje výrazná nerovnováha mezi pohlavími a věkovými skupinami, v důsledku čehož by měl být snížen počet obyvatel země na 1,36 miliardy do roku 2040.
Přičemž podíl rusko-čínského obyvatelstva zůstane přibližně stejný: 1 k 9,7 dnes a 1 k 10,1 v budoucnu.
To vysvětluje jak současný ekonomický rozdíl, tak jeho dynamiku v příštích dvou desetiletích. Dnes je ruská ekonomika s nominálním HDP 1,58 bilionu dolarů na 11. místě ve světovém žebříčku, mírně překonává Jižní Koreu (1,53 bilionu) a trochu zaostává za Kanadou (1,65 bilionů).
První místo obsadily Spojené státy (19,39 bilionů), druhé – Čína (12,24 bilionů).
Pokud se zachová současná pomalá míra růstu (počítají analytici RAND), do roku 2040 poroste ruská ekonomika 1,5krát – až na 5,9 bilionu dolarů, zatímco čínský růst bude rychlejší a jeho základna bude vyšší, což přinese Číně v daném bodě HDP ve výši 47,4 bilionu. Rozdíl v ekonomické síle obou zemí se zvýší z 5,8 v roce 2016, 8krát v roce 2040.
Pokud jde o životní úroveň, Moskva bude stále překonávat Peking (29,03 tis. / 18,1 tis. za rok 2018 a 44,8 tis. / 34 tis. HDP na obyvatele v roce 2040), ale oba hráči budou stále výrazně zaostávat za Spojenými státy (59,5 tisíc dolarů v roce 2017).
To znamená vytvoření zcela odlišných možností pro vojenskou sféru.
Vzhledem k výše uvedené dynamice a udržení průměrné výše výdajů na obranu vynaložených v letech 2010 až 2017, učinili analytici RAND závěr, že rozpočet ruského ministerstva obrany v roce 2040 bude 125 miliard dolarů (ze současných 82 miliard) a čínského ministerstva obrany 1,19. bilionů, což je 9,5krát více než ruského.
V této souvislosti budou Rusové nuceni kompenzovat svou zjevnou slabost zlepšením (a případně i zvýšením) drahých jaderných sil, zatímco Číňané si budou moci dovolit udržet relativně malý jaderný potenciál s využitím uvolněných rezerv na modernizaci a rozšíření konvenčních zbraní.
Zde začínají zásadní rozdíly ve strategickém chování obou zemí.
Podle analytiků je ruská expanze založena na podřízenosti zkorumpovaných místních vlád, jakož i na podněcování krajně pravicových a levicových hnutí ke změně orientace zahraniční politiky cílových zemí.
V současné době již výrazně působí za hranicemi bývalého sovětského prostoru.
Jako příklad, RAND zmiňuje vstup ruských vojsk do Sýrie na podporu vůdce země.
Zároveň je Moskva stále závislá na vnějším financování a sankcích zaměřených na zahraniční aktiva zástupců vládnoucí elity. Kromě toho, podle analytiků, proti akcím Moskvy je možno úspěšně postavit jednotu Severoatlantické aliance.
Zde je malá, ale důležitá poznámka:
“tím spíše, že závazek s obranou mají Spojené státy pouze se třemi pobaltskými státy.”
Jinými slovy, Rusko, i když se vyznačuje drsnou agresí, demonstruje expanzi a zasahuje do demokratických procesů, včetně samotných Spojených států, přesto Amerika proti Rusům nic dělat nepotřebuje a nebude.
Vše, co je potřebné, už je. Zejména NATO.
Ano a ve skutečnosti Moskva nechce své sousedy přímo zabírat. Proto bude konfrontace s ní v budoucnu převážně politická, a proto zcela bezbolestná. Neexistuje žádná bezprostřední hrozba pro Spojené státy.
No, a pokud jsme se někde ve výpočtech zmýlili, pak Spojené státy, pokud jde o vojenskou obranu, nikomu nic v Evropě nedluží. Možná Pobaltí, ale ani tam ne principiálně.
Rizika „z ruského směru“ tak lze posuzovat jako zanedbatelná.
Jiná je situace s Čínou. I když zde není bezprostřední pozemní hranice, přesto s ní ekonomicky Amerika hraničí. V roce 2016 se Čína stala klíčovým trhem pro zboží 13 zemí, které tvořily 9,2% světové ekonomiky, je hlavním zdrojem dovozu pro 49 zemí, které dohromady tvořily 53,9% světového ekonomického prostoru.
Zatímco Spojené státy byly v roce 2000 hlavním spotřebitelem zboží z 33 zemí a dodavatelem ve 28, v roce 2016 jich bylo 30 a 20. V důsledku toho Peking nyní vytlačuje Washington ze světového obchodu po celém světě a tento proces se v následujících dvou desetiletích zjevně zintenzívní.
Zejména s ohledem na plán Pekingu „Vyrobeno v Číně 2025“ a na cíl zdvojnásobit HDP země při 100. výročí založení ČLR v roce 2049, založeném na maximálním využití nekalé konkurence a v rozporu se spravedlivými zásadami volného trhu (tyto obraty jsou použity v původním dokumentu).
Pokud budou plány do roku 2040 úspěšně realizovány, stane se Čína centrálním (nebo alespoň klíčovým) ekonomickým partnerem pro nejméně 70 zemí, které pokrývají 66% obyvatelstva a 34% HDP planety.
V kombinaci s aktivním dluhovým otroctvím to otevře možnosti politického vlivu Pekingu na vedoucí země.
Včetně, v otázkách konfrontace se Spojenými státy.
Tyto opodstatněné rozdíly přivádí odborníky RAND k jednoduchému a cynickému závěru.
Navzdory vojenskému a jadernému potenciálu Rusko nepředstavuje žádnou zvláštní hrozbu pro Ameriku jako celek, protože se zabývá otázkami uspořádání své blízké zóny, což znamená, že geopoliticky může být
v dohledné době bezpečně ignorováno.
S Čínou je obtížnější. Na
jedné straně, pokud USA nebudou tlačit konfrontaci na kritickou červenou zónu,
její vojensko-politické vedení se bude, i v případě místního vojenského
konfliktu, snažit vyhnout přechodu na zbraně hromadného ničení, což odpovídá
zájmům Bílého domu – také neusilovat o výměnu jaderných útoků.
Celkově však na bojišti Amerika už ustupuje Pekingu “v zóně čínského
vlivu” v Asii, a navíc Washington není schopen sílou ozbrojených sil vytěsnit
Číňany ze všech ekonomicky důležitých zemí světa.
Proto by Oválná pracovna, ministerstvo zahraničí a Kapitol měly být mimořádně zaměřeny na co nejrychlejší snížení počtu geopolitických sporů s Čínou, které jsou hrozbou vypuknutí otevřené války, protože časem americká „vyjednávací pozice“ na nich nevyhnutelně oslabí.
Americká strategie konfrontace by měla mít charakter zakotvení Číny do amerického systému politických
a ekonomických mezinárodních vztahů a obchodních organizací za amerických podmínek. Zejména se doporučuje zvážit otázku zapojení Spojených států do složení účastníků (ideálně manažerů) asijské investiční banky pro infrastrukturu. Bude-li to úspěšné, umožní to přístup ke kontrole vlastní investiční strategie Číny.
Zároveň se doporučuje rozšířené používání protekcionistických opatření, jejichž cílem je zvýšit zájem partnerů o rozšíření obchodu se Spojenými státy a jeho snižování s Čínou. Využití politického, diplomatického a dokonce vojenského nátlaku, navrženého pod rouškou poskytování pomoci, není vyloučeno.
Zvláště důležité, podle analytiků RAND, je maximalizování úsilí o urychlení integrace střední Asie do západního (čtěte – amerického) mezinárodního ekonomického systému. Vzhledem k tomu, že jihovýchodní Asie a Blízký východ jsou již do značné míry náchylné k čínskému vlivu a americké možnosti se zde zmenšují již teď.
Pro Indii a Japonsko, které budou klíčovými americkými partnery pro příští dvě desetiletí, je třeba vytvořit oddělené „integrační“ projekty
Konečným cílem americké dlouhodobé globální strategie do roku 2040 je vytvoření společného „západního“ prostoru, který bude zahrnovat Kanadu, Mexiko, Japonsko, Jižní Koreu, Tchaj-wan, Austrálii, Nový Zéland a Evropskou unii. Spolu s Amerikou to bude 53% světového HDP, 54% vývozu a 54% celkového světového dovozu zboží a služeb. Stane se také nepochybně dominantní ve vyspělých technologiích.
Tímto je možno základní dokument RAND ukončit. Analýze a vysvětlení jeho významu je třeba věnovat samostatný materiál. Příliš mnoho je zabaleno v jednom přehledu.
S vážnou analýzou je to tak vždy. Zejména pokud jde o tuto úroveň zdrojů.
Je nutné však poukázat na nejdůležitější klíčový bod, který je nepostřehnutelně vetkaný do obsahu analýzy
a který je v závěru zvlášť zdůrazněn.
V průběhu zprávy autoři opakovaně a otevřeně opakují neochotu Spojených států bojovat v doslovném smyslu, zejména začít první.
Washington je po celou dobu prezentován pouze jako malinká lodička, kterou bezcitně hází bouře vnějších vlivů, a Amerika je doslova jenom nějakým způsobem nucena reagovat.
V každém směru…… I když proti své vůli.
Pouze proto, aby nedošlo k jejímu utopení a jen kvůli zachování současného “zjevně jediného správného” světového řádu. A v zájmu toho odborníci jenom vykonali svou práci.
I v případě úspěšné realizace předloženého konceptu však Amerika dostane pouze dočasné odložení nevyhnutelné porážky. Přestože má stále určitou výhodu, politické vedení Spojených států musí vážně popřemýšlet o “plánu B”…… O jakém se přímo nemluví, navíc, oficiálně je dokonce popírán, ale nutnost kterého se postupně ukazuje jako naprosto nevyhnutelná.